Jakožto druhorozená dcera manželů Hollerových to Tris neměla úplně jednoduché. Její otec pracoval jako sklář a matka se živila jako režisérka amatérských divadelních představení. Starší dcera Carrina šla v matčiných stopách a už v brzkém věku se z ní stala nadaná herečka. Přestože vystupovala pouze v menším divadelním souboru a její talent tak mohl oslovit jen omezené množství diváků, ve městě byla velmi známá a oblíbená. Ze sester to byla odjakživa Carrina, kolem níž se točil svět. V očích rodičů jako by měla větší váhu, vyšší cenu, zatímco o čtyři roky mladší Tris zůstávala v jejím stínu. Přehlížená a ztracená. Netrvalo dlouho a vztah mezi dívkami zhořkl. Žárlivost se přikradla postupně, avšak rázně přehlušila všechno hezké, co mezi sestrami ještě přežívalo. Nenávist? Ne, to je moc silné slovo, ovšem přesto mezi nimi panovalo něco ohyzdného, co Tris pomalu sžíralo uvnitř. Tu ošklivost, co mezi nimi vznikla, snad trochu paradoxně nedávala za vinu rodičům. Ačkoliv to nepochybně začalo jejich přičiněním, v očích Tris to bylo celé na straně sestry. Nikdy by se to nestalo, kdyby prvorozená nebyla tak dokonalá – jak jinak by to taky malá holka mohla vnímat, když k tomu byla již odmalička pasivně vedená? Zřejmě proto na sestru tolik žárlila, záviděla její úspěchy i uznání od ostatních, přála si stát na jejím místě. Ale na to nikdy nedošlo, a tak musela najít jiný způsob, jak se projevit. Tak začala tvořit. Vášeň k umění zdědila po svém dědečkovi, který se k ní jako jediný choval s respektem, a ke kterému měla z celé rodiny vždy nejblíž. Bohužel jej v jeho posledních letech postihla těžká demence, která se projevila tak výbušně, až nakonec přestal malovat, uvažovat, existovat. Zemřel, když bylo Tris čtrnáct let. To v ní vyvolalo nemalou reakci, tichá dívenka se uzavřela ještě víc, prožila ošklivé chvíle, ponechaná napospas svým démonům… a následně vykvetla. Možná k tomu přirozeně došla sama, nebo to spustila ta ošklivá hádka s její rodinou. Tak či onak, naučila se nepříjemné pocity skrývat za záplavou úsměvů, které jako by odkoukala od své perfektnější sestry. Tak to přece má být, tohle je to, co svět chce. A tak se to naučila. Zprvu dosti pomalu a nejistě, ale tak dlouho se vžívala do role, až se jí stala. Postupně si probojovala cestičku ke svému vnitřnímu hlasu, a ačkoliv se nikdy nenaučila vycházet se svými chmurnými myšlenkami, vytáhla ze sebe to dobré a to prodala. Konečně byla viděná, konečně se cítila dobře. Byla sama sebou? Ano, byla to ona. Jen ne… celá. Určitá část zůstala schovaná, ta špatná část, ostatně, tak to má přece být. Tak je to správně. Díky tomu se změnil její postoj k životu, začala být daleko aktivnější, výraznější. Šťastnější. Ve společnosti se přestala skrývat, vystoupila ze stínu své sestry a našla si vlastní styl, svoje já. Nebylo to celé já, ale bylo její. Konečně. Začala aktivně trávit čas s přáteli a věnovat se činnostem, které ji naplňují. Oblíbila si přírodu, výpravy tichou krajinou, a hledání pokladů, které ostatní minuli – barevných kamínků, rozbitých sklíček a nejrůznějších zajímavostí, které nikdo již nepostrádá. Buď je uschovala nebo použila při své tvorbě, která tak pro ni získala emocionální význam. Protože často zápasila s potlačovanými emocemi, není divu, že se začala věnovat i jejich ilustraci. Své stíny se naučila přenášet do svých tvoreb. Ty se pro ni staly nástrojem, jak pocity ventilovat. Byl to její způsob, jak si říct o pomoc, aniž by ji někdo mohl vyslyšet. Protože ona už nechtěla být slyšena. Nebo možná ano, ale ne takto, ne v tom špatném světle. Alespoň to považovala za správné. Některé věci jsou prostě pro společnost příliš odlišné. Podobný zmatek v hlavě měla i při řešení citových záležitostí. Svoji první větší lásku potkala, když jí bylo šestnáct. Tou dobou už se cítila být vlastní osobností, ale v lásce zůstávala velice zdrženlivá a stydlivá. Blake byl starší než ona, ale jí to nevadilo, připadal jí rozumnější než všichni kluci v jejím okolí. Zprvu ho jen obdivovala zpovzdálí, ale postupem času se začali sbližovat. Stali se dobrými přáteli a Tris cítila, že v tom začíná být něco víc. Že k němu Tris cítila sympatie nebylo překvapením, ale v té době si byla jistá, že to chlapec vnímá stejně. Sdíleli spolu několik polibků, chodili na výlety, občas i do kina. Dobře si rozuměli a často spolu trávili čas. Chvíli si dokonce myslela, že potkala spřízněnou duši. Jenže pak se něco na jeho straně změnilo. Zanedlouho na to zjistila, že se začal scházet s její sestrou. Když je s tím celá zničená konfrontovala, Carrina jí řekla, že ještě není dost vyzrálá na vážný vztah, a že Blake potřebuje někoho blíž svému věku. Následně s ním asi tři měsíce chodila, než se jí okoukal a dala mu košem. Tris to však tak jednoduše nezkousla a cítila velikou zradu. Že jí to udělala Carrina – to ji nepřekvapilo, ale Blake? Trvalo skoro čtyři roky, než se znovu někomu otevřela. Tou osobou byla k jejímu vlastnímu překvapení dívka, kterou velmi zaujala její tvorba. Tris do té doby nikdy nepřemýšlela nad tím, že by mohla mít sympatie k osobě stejného pohlaví. Jejich sblížení bylo intenzivní, zvlášť na emoční úrovni, ale nevydrželo dlouho. Tris o tom s nikým z blízkých nemluvila. Nejen, že se obávala předsudků, ale její milostný život nebyl ničí starost, a rodině žádné vysvětlení nedlužila. Jelikož její rodiče neměli dostatek financí, aby si mohli dovolit poslat sestry na vysokou školu, její sen stát se uznávanou umělkyní postupně vyhasínal. Byla talentovaná, o tom nebylo pochyb, a umění se věnovala tělem i duší. Jenže neměla potřebný teoretický základ, neměla vzdělání, bez kterého se říká, že díru do světa nikdy neuděláte. Takže se musela smířit s realitou a užívat si toho, co má a co jí nikdo nikdy nevezme – její tvorbu. Život však umí být plný překvapení. Nečekanou příležitostí se staly dvě elegantní obálky doručené na jejich adresu. Rodiče měli velikou radost, že se dívkám naskytla taková příležitost – obzvlášť Carrině. Věřili, že dívka má veliké šance se v Selekci uchytit, koneckonců byla velice krásná, nadaná a oblíbená. Tris v tom viděla něco jiného. Okamžitě rozeznala svoji jedinečnou šanci, jak si vydělat na vysněná studia, a s nadějí v srdci přihlášku vyplnila. Konečně nastala její chvíle.