Před osmatřiceti lety se do manželství Archibalda a Penelope Keatsových narodilo jejich první a jediné dítě – Thomas. Archibald byl úspěšný investor, muž s neotřesitelnou vírou v řád, kontrolu a logiku. Jeho manželka Penelope byla naopak archeoložka a amatérská spisovatelka, která milovala příběhy minulosti, zaprášené knihy a místa, kde se člověk mohl dotknout dějin. Jejich manželství bylo víc výsledkem společenského očekávání než opravdového porozumění, jelikož si k sobě nikdy nenašli hlubší cestu.

Thomas vyrůstal mezi dvěma světy. Mezi otcovou tvrdostí a matčinou jemností. Od malička byl veden k tomu, aby byl nejlepší. Otec mu vštěpoval přesnost a disciplínu, zatímco matka ho učila naslouchat příběhům věcí a lidí. Každý z něj chtěl mít něco jiného a on se tak zmítal ve dvou různých světech, protože nevěděl koho si vybrat. Jenže tahle rovnováha se rozpadla ve chvíli, kdy Penelope odešla. Když bylo Thomasovi deset let, přijala nabídku účastnit se dlouhé archeologické expedice. Nejdřív to mělo být jen na pár týdnů. Potom měsíců. Za tu dobu mu vždycky chodili dopisy, ale pak? Pak přestaly chodit úplně. Otec o ní mluvit nechtěl a Thomas se naučil svou bolest potlačit, přesně tak, jak ho to učil jeho otec. Navenek musel působit dokonale, ale uvnitř mladého Thomase se bouřili všechny emoce, které nevěděl jak pustit ven.

Archibald se po pár letech znovu oženil. Jeho nová žena, Madeline, byla chladná, přísná a ambiciózní. Všechno muselo být reprezentativní. Dům, rodina, syn. Thomas se snažil zapadnout, ale v jejích očích byl spíš nepříjemnou připomínkou minulosti, která ničila dokonalou značku rodiny Keats. Když se narodil Lucas, o dvacet let mladší nevlastní bratr, Archibaldova pozornost se obrátila jinam. Thomas se tak stal zbytečným. V tu dobu začala jeho rebelující léta, tedy ta probíhala už během oznámení, že se bude brát s Madeline, ale teď, když se narodil Lucas? Thomas se cítil zklamaný a nepotřebný a vinil z toho svého otce. Začal navštěvovat bary, našel si dva milence (lépe řečeno milenku a milence) a neposlouchal otcovi příkazy. Dával mu tím jasně najevo, co si o něm myslí. Jak jím pohrdá a jak ho viní, že nechal odejít jeho matku.

Po všech těch rebelujících okamžicích, následovaly hádky plné rozbíjení věcí a vzájemného křičení. Pak bylo dlouhé ticho a nakonec Thomasův odchod. Když odešel, bylo mu dvacet. Jednoho večera, po další výměně názorů s otcem, rozbil housle, které mu kdysi koupila matka. Byly posledním kouskem její přítomnosti. Téhož večera odešel z domu, Bez slova, bez dopisu.

Na univerzitě se ponořil do studia medicíny. Zpočátku to byla snaha dokázat něco otci, ale časem se z ambice stalo opravdové poslání. Ve vědě a přesnosti našel klid. Zjistil, že lidské tělo je systém, který dává smysl, pokud ho člověk pochopí. Tam, kde vztahy selhávaly, nacházel jistotu.

Po letech práce a tvrdé píle se dostal do paláce, kde získal post královského lékaře. Jeho klid a preciznost si rychle získaly respekt, i když málokdo poznal, kolik bolesti se skrývá za jeho empatický a občas ledovým vystupováním. Otec se o jeho úspěchu jistě doslechl, ale žádný z nich se nepokusil o kontakt. Matka žije někde daleko. Thomas občas slyší o jejích vykopávkách nebo článcích, ale nikdy se ji neodvážil vyhledat. Stále jí vyčítá, že ho nechala na pospat tomu všemu, čím si prošel. V noci někdy sedává s perem v ruce a píše jí dopisy, které nikdy nepošle. Možná proto, že nechce odpověď. Možná proto, že se bojí, že by přišla.

Kromě toho, že pracuje v paláci se občas ke své smůle na veřejných akcích potkává i se svým otcem a jeho novou rodinou. Svého nevlastního bratra nesnáší a nebojí se mu to říct do očí, i když někde hluboko v sobě ho obdivuje, že s těmi lidmi dokáže žít. Jeho vztah k němu holt potřebuje trochu čas.