Minulost

Princezna Teresa Inês Barbosa, dnes čtyřiadvacetiletá členka portugalské královské rodiny, byla od narození vnímána jako ta „druhá“. Její starší bratr princ Frederico – familiárně nazývaný Rico – byl od počátku vychováván jako korunní princ a budoucí panovník. Teresa tak nikdy nestála přímo ve světle reflektorů a na jednu stranu ji to svazovalo, na druhou osvobozovalo. Už od dětství bylo jasné, že nebude tou poslušnou, ukázněnou dívkou, jakou si protokol žádal.
Jako malá se neustále ztrácela vychovatelkám i učitelům. Objevila tajnou chodbu, která vedla z její komnaty do starého křídla paláce, a stala se jejím útočištěm před nudnými hodinami hry na klavír. Nenáviděla totiž ten nástroj z celého srdce – podle jejích vlastních slov mu připisovala „zvuk okovů“. Místo kláves si vybrala knihy, staré mapy a cvičný kord, který si potají půjčovala od bratra.
Její oblíbená barva – černá – se časem stala téměř manifestem její osobnosti. Zatímco oficiální portréty ji ukazovaly v pastelových šatech s jemným úsměvem, všichni, kdo ji znali blíž, věděli, že si v soukromí obléká černé košile, kožené boty a že se cítí nejvíc sama sebou právě v okamžicích, kdy se mohla zbavit královských ozdob.
Přestože byla rebelkou, Teresu formovala hluboká úcta k rodině i monarchii. Nikdy by neudělala nic, co by skutečně ohrozilo postavení jejího bratra, ale zároveň si byla vědoma, že má jako druhorozená mnohem volnější ruce. Nemusela se nutně provdat podle dynastických plánů, nemusela studovat přesně to, co určily královské tradice. A právě tato možnost vybrat si vlastní cestu byla pro ni dar i břemeno zároveň.
Když bylo Terese osmnáct let, stalo se něco, co ji natrvalo poznamenalo. Královská rodina se vydala na oficiální návštěvu do jedné z bývalých portugalských kolonií. Pro Teresu to byla první velká cesta bez rodičovského dozoru, protože doprovázela jen bratra a skupinu diplomatů. Byla nadšená – chtěla poznat jinou kulturu, slyšet hudbu, kterou jí nikdo nevnucuje, a být na chvíli sama sebou.
Jenže během slavnostního průvodu došlo k nečekanému útoku na konvoj. Nebyla to velká organizovaná akce, spíše zoufalý čin malé skupiny protestujících, kteří chtěli dát najevo nesouhlas s přítomností královské rodiny. Přestože byla královská stráž pohotová, chvíle chaosu stačila k tomu, aby se Teresa na několik minut ocitla sama, oddělená od bratra i ochranky.
Bylo to poprvé, kdy pocítila opravdový strach o vlastní život. Skryla se v uličce mezi dvěma domy – stejně jako se kdysi schovávala v paláci před komornými – jenže tentokrát to nebyla hra. Vzpomínala, jak se snažila nedýchat příliš hlasitě a jak si v duchu slíbila, že pokud přežije, už nikdy nebude utíkat před povinnostmi tak lehkovážně.
Útok byl rychle potlačen a Teresa se v pořádku vrátila do paláce. Oficiálně se o incidentu nikdy nemluvilo, protože diplomatické vztahy by utrpěly. Ale v Terese něco zůstalo. Zjistila, že není jen „druhá princezna“ – že i její život má váhu a význam. Uvědomila si, že lidé ji nevnímají jen jako sestru korunního prince, ale také jako symbol, a že i ona může ovlivňovat názory a osudy.
Od té doby se změnila. Ne přestala být rebelkou – stále ráda provokovala tím, že si oblékla černé šaty na ples, kde se čekaly pastelové róby, stále mizela na dlouhé projížďky bez eskorty. Ale v jejím jednání se objevila nová vrstva: zodpovědnost. Začala se zajímat o charitativní projekty, podporovala vzdělávání mladých žen a hledala způsoby, jak využít své postavení k něčemu, co má smysl.
Dramatický zážitek ji přiměl také přehodnotit vztah k bratrovi. Dřív jej vnímala spíš jako soupeře, který má všechnu pozornost, zatímco ona je ta přehlížená. Po incidentu však pochopila, že on nese na bedrech tíhu, kterou by sama nikdy unést nechtěla. Rico pro ni přestal být jen „ten, kdo má štěstí“, ale stal se jejím spojencem – a možná i jediným člověkem, který skutečně chápe její dilema mezi osobní svobodou a královskou povinností.
Dnes, ve čtyřiadvaceti, je Teresa vnímána veřejností jako princezna s osobitým šarmem, která dokáže okouzlit i provokovat. Média ji nazývají „černou růží Portugalska“ – rebelkou s královskou krví. Sama Teresa to bere s úsměvem, ale někde v hloubi duše ví, že její život není jen o pózách pro fotografy. Že skutečná princezna se pozná právě ve chvíli, kdy zhasnou reflektory a nastane ticho – a ona se musí rozhodnout, jestli se schová do tajné chodby, nebo vyjde ven a převezme odpovědnost.
Přes všechny své povinnosti a občasné diplomatické cesty začala Teresa po čase cítit, že je v Portugalsku jako v kleci – i když má volnost, pořád je to pořád ta samá země, stejní lidé, stejný protokol. Proto když se dozvěděla, že v daleké Illei se chystá začít slavná Selekce, nenechala si ujít příležitost. Oficiálně o tom královský dvůr nikdy nerozhodoval – oficiálně se totiž nic nevědělo. Teresa prostě přemluvila bratra Rica, aby ji vzal s sebou pod záminkou soukromé návštěvy. Sama to nazývala „studiem zahraničních zvyků“, ale v pravdě šlo hlavně o její touhu na chvíli zmizet z dohledu a zažít jiný život, jiné lidi a jiný způsob, jak monarchie funguje. Byla fascinovaná tím, jak se v Illei propojuje tradice s výběrem nové královny, a chtěla u toho být – alespoň jako pozorovatel, anonymní tvář v zemi, kde ji skoro nikdo neznal. Pro ni to nebyl útěk z povinností, ale spíš okno do světa, šance nadechnout se čerstvého vzduchu a pochopit, že hranice jejího života nejsou jen zdi lisabonského paláce.