







Tódor Csonka

Provincie: Angeles
Vzdělání: Vysokoškolské
Povolání: Strážce
Kasta: Druhá
Věk: 25 let
Datum narození: 28. srpna
Znamení: Panna
Výška: 188 cm
Barva vlasů: Tmavě hnědá
Barva očí: Modrá
Rodina:
-
Otec – Antal Csonka
-
Matka – Dorottya Csonka (zesnulá)
-
Starší bratr – Krisztián Csonka (zesnulý)
-
Nevlastní matka – Joanna Csonka
-
Mladší bratr – Lucas Csonka
FC: Kristóf Pituk
Zájmy: dějiny umění, čtení, poezie, historie pohřbívání, kreslení, procházky v přírodě
Vlastnosti: tichý, hloubavý, perfekcionista, klidný, rozvážný, zodpovědný, sečtělý





“It's better to have loved and lost than never to have loved at all.”
Zajímavosti
-
Je abstinent.
-
Z výcviku si přinesl pár jizev po těle – na pravém rameni a lopatce, na břiše a na levém stehně.
-
Má spoustu koníčků, které jsou jeho memento mori – zajímá se o dějiny umění, konkrétně o díla vyjadřující pomíjivost života a funerální skulpturu, dále má přehled o historii a způsobech pohřbívání nejrůznějších kultur a dokáže také vyjmenovat desítky křesťanských mučedníků a způsoby jejich úmrtí, i když sám věřící není.
-
Rád čte dekadentní poezii.
-
Je citlivý na různé textury jídla, a tak se třeba vyhýbá některým druhům pečiva, listovému špenátu, pudinku apod.
-
Vždy u sebe nosí matčin zásnubní prsten jako přívěsek na řetízku, schovaný pod oblečením.



Charakter
Tódor byl vždy trošku zvláštní. Nikdy nepatřil mezi extrovertní, hlasité děti, po smrti matky ale jako by utichl docela, a to mu vydrželo dodnes. Je mužem mála slov, alespoň ve společnosti, v níž se necítí zcela komfortně, zato v sobě ale uchovává hluboké myšlenky, které sdílí jen s těmi, kteří mají to privilegium nazývat se jeho přáteli. Není nepřátelský, právě naopak, lidi si ale mnohdy jeho pohledy, mimiku, slova a řeč těla vykládají jako rezervovanost, nezájem a někdy dokonce i jako neslušnost, a tak ho zařadí do škatulky podivínů a jdou se seznámit s někým jiným. V současnosti si už ani není jistý, jestli mu to doopravdy nevadí, nebo se jedná jen o zvyk. Ale rozumí tomu, ne že ne. Vždycky měl poněkud nepřítomný, zamyšlený pohled, a tendence pronášet jisté věci s naprosto vážným výrazem. Není ten typ, co by věci prožíval navenek, a tak se spousta jeho reakcí omezuje jen na chabé ozvěny, i když uvnitř něj se mohou odehrávat dramata o třech dějstvích. Dalo by se říci, že víc cítí hlavou než srdcem – vše si odůvodňuje, racionalizuje, přemýšlí nad tím tak moc, že nakonec většinou ztuhne a potřebuje trochu času, aby byl schopen dle jeho názoru adekvátní reakce. Stává se tak, že i když by se měl zlobit, nakonec si v hlavě srovná možné a nemožné důvody, proč druhá strana udělala to, co udělala, a jednoduše to smete ze stolu. Problém tedy nastává, když si něco nedokáže racionalizovat, protože o tom neumí mluvit. Skvělá výchova jeho raného dětství vzala za své po Dorottyině smrti a všichni tři zbývající členi rodiny se uzavřeli do svých vlastních světů a se ztrátou naložili různými způsoby. Tódorovým ventilem se stalo vysedávání na hřbitově, pozorování kolemjdoucích a tiché promlouvání k matčině náhrobku. Postupem času začal zkoumat i náhrobky ostatních, kreslil si je, zjistil si historii hřbitova a historické a kulturní souvislosti spojené s ikonografií soch a reliéfů. Taková fascinace se postupně přelila i do jiných druhů umění, ale také do literatury, v níž narazil na dekadentní autory a otevřel se mu svět gotického románu a hororu. Což je sice všechno hezké, ale nemění to nic na tom, že o svých pocitech neumí moc mluvit. Jakkoli perfektně si dokáže odůvodnit pocity ostatních, vysvětlení těch vlastních mu mnohdy uniká nebo pro ně nenachází ta správná slova, a tak prostě mlčí a doufá, že to druhá strana nějak… pochopí. Nebo že to přestane řešit docela a oni a jejich vztah se vrátí do starých kolejí. Komunikace není v tomto směru jeho nejsilnější stránkou. A když už je donucen k tomu o některých věcech mluvit, dokáže to zcela nechtěně pronést takovým způsobem, jako by mu na tom vůbec nezáleželo. Podobně vyhýbavě se staví i k fyzickému kontaktu, obzvláště k tomu, který má projevovat náklonnost a pokud přichází neočekávaně. Je zvyklý na kontakt z výcviku, je psychicky připraven na podávání rukou a podobná zdvořilostní gesta, když ale dochází na projevy náklonnosti, bývá alespoň zezačátku trochu lekavý nebo napjatý, a to i přesto, že na něj doma nikdy nikdo ruku nevztáhl. Zkrátka na takový typ doteků není zvyklý, někdy nadskočí, jindy před takovým dotekem instinktivně uhne. Dřív nebo později si ale zvykne, že to je v pořádku, i když mu to stále přijde trochu zvláštní a nepřirozené. Je důležité také zmínit jeho smysl pro zodpovědnost a povinnost. Svěřte mu úkol a on se do něj pustí s maximálním nasazením, i když se třeba nejedná o jeho životní vášeň, možná ani o činnost, která by ho vyloženě bavila. Má na sebe vysoké nároky, a tak neexistuje, že by odvedl polovičatou práci. Naštěstí si už za těch pár let, co po této zemi chodí, uvědomil, že není dobře odvedené práce, pokud si člověk také neudělá čas na odpočinek. Ne, že by ho měl zrovna moc, našel si ale několik způsobů, jak zrelaxovat, doplnit energii a na chvíli vypnout hlavu, která běží 24/7 na plné obrátky. Má rád metodický postup, co nejpřesnější dodržování pokynů a postupů a prospívá mu rutina. I když se kvůli své práci musel naučit jisté přizpůsobivosti (což naštěstí díky jeho rychlé hlavě nebyl takový problém), náhlé změny ho dokáží vyvést z míry a poodhalit jeho zkostnatělý přístup. V neposlední řadě, jak již bylo nakousnutou, je pro Tódora téměř druhou přirozeností fascinace smrtí a pomíjivostí, jsou mu tedy blízké myšlenkové pochody buddhismu nebo estetika wabi sabi. I tato mince má ale dvě strany a ta druhá odhaluje jeho naprostou odevzdanost současnému momentu. Nelpí na minulosti. Až na jisté výjimky si nedělá starosti z budoucnosti. Co je tady a teď je krásné a vzácné a zaslouží si jeho plnou pozornost; memento mori, memento vivere. Jeho obdiv k životu a ke všemu, co přináší, je možná nenápadný, ale silně zakořeněný. Váží si tak každého momentu stráveného se svými blízkými a dělání toho, co ho baví.




Minulost
Ještě předtím, než se Tódor narodil, byla jeho rodina opředena neštěstím a smrtí. Obě matčina těhotenství doprovázela řada zdravotních komplikací vedoucím k samovolným potratům nebo interrupcím, a tak byli oba chlapci, Krisztián (o šest let starší) i Tódor, vymodlenými dětmi, těmi, které jejich rodiče opravdu chtěli a milovali je celými svými srdci zkřehlými ztrátou a žalem. Pro jejich dva chlapečky v nich ale bylo místa a lásky víc než jen dost, a tak oba vyrůstali šťastně a harmonicky, nevědomi si bouře, která se pomalu vařila v Maďarsku, jejich rodné zemi. První zlom přišel, když Dorottya onemocněla. Tódorovi bylo sedm, když to začalo, a devět, když se po měsících v nemocnici jeho milovaná maminka vrátila domů, aby mohla naposledy vydechnout tam, kde bylo její srdce nejplnější. Roky chemoterapie ji připravily o vlasy a zářivou pleť, byla bledá, drobná, lehká jako pírko a křehoučká jako sněhová vločka, a přeci si pro své milované našla důvod k úsměvu a několik posledních vřelých slov. Zanechala za sebou tři srdce, zlomená vidinou let naplněných láskou, která s ní už nikdy nestráví. Antala zlomila její ztráta téměř docela – uchýlil se k pití a přišel o práci, návrh finančním potížím způsobeným několikaletou léčbou. Tódor se uzavřel do sebe a začal si budovat podivné zájmy, kterými se se smrtí matky vyrovnával. Krisztián dospěl až moc rychle. Našel si práci, staral se o domácnost, pomáhal Tódorovi s úkoly. Jednoho dne, když na tom byl Antal obzvlášť zle a prospal celý den, Krisztián Tódora vzal a odešel. Až když se jejich otec probudil do ztichlého domu, zaplněného zápachem truchlení a alkoholu, svitlo mu. Bratři se vrátili domů až po měsíci stráveném u tety, když si byl Krisztián jistý (nebo alespoň skoro), že to Antal myslí se svou nápravou vážně. Následující roky nebyly jednoduché. Několikrát do toho zase spadl, měl samé omluvy a výmluvy, po všech těch měsících, při kterých zvládl nepít. Krisztián začal studovat vysokou, a tak byl na otce Tódor sám. Nepsal Krisztiánovi, když se táta zase opil. Nechtěl, aby to věděl a ztratil v něj víru, a tak jen sbíral prázdné plechovky od piva, a zatímco Antal vyspával kocovinu, vylil všechno ostatní do záchodu. „Pití ji nepřivede zpátky,“ řekl mu tehdy, „ale jestli chceš jít za ní, nebudu ti bránit.“ A pak odešel, aby poseděl u maminčina hrobu. Večer byl dům čistý a voněl jeho oblíbenou houbovou polévkou. Nebyla taková, jakou ji dělala Dorottya, ale to nevadilo. Povečeřeli a jediné, co Antal řekl k tomu, co se stalo, bylo: „Půjdu za ní, až bude můj čas.“ Nikdy o tom už nemluvili. Byla to alespoň jedna oblast, ve které se jejich život zlepšil. Na druhou stranu ale v zemi narůstaly nepokoje a velkými městy otřásaly kroky demonstrantů protestujících proti zkorumpované vládě, která tlačila do popředí cenzuru a hrubě porušovala lidská práva. Tódor sledoval zprávy, poslouchal rádio, dělal si poznámky o každém zavražděném novináři a oběti policejní brutality. A když se Krisztián vrátil z koleje na vánoční prázdniny s fialovým obličejem a bojovným výrazem, měl jasno. Jeho bratr nebude za svou zemi bojovat sám – že mu bylo šestnáct ho nemohlo zastavit. Doma to vyvolalo velké rozepře. Nad štědrovečerní večeří toho padlo hodně, ale na co Tódor nikdy nezapomene, je otcův prst namířený na staršího z bratrů a zuřivý způsob, kterým pronesl: „Tvoje přesvědčení tě jednoho dne zabije.“ A taky ano. Bylo to jako věštba, ne, kletba, která Antala nejspíše straší dodnes. Ale ani Tódor nespí od bratrovy smrti klidně – byl u toho, když se to stalo. Viděl, co mu udělali. Neozbrojenému, nebránícímu se. Krisztián se stal jen dalším mučedníkem neblahého politického prostředí Maďarska a zanechal za sebou dvě zlomená srdce. Nemluvili o tom. Uspořádali krátký pohřeb a vložili ho do země. Neodmlouval, když mu Antal řekl, že je načase, aby se odstěhovali. Jejich rodná země pro ně už nebyla bezpečná. Vzala jim toho až moc. Snad Antal házel šipky na mapu světa přišpendlenou k terči, když vybíral, kam utečou. Ať už se rozhodoval jakkoli, skončili v Illée a své místo v jednom z přímořských městeček provincie Midston. Byla toho spousta, na co si musel v novém světě zvyknout, a ještě víc, co se musel naučit. Kastovní systém mu připadal zvláštní, ale neměli se zrovna špatně – skončili ve čtvrté kastě díky otcově zaměstnání pojišťováka –, jeho angličtina se rychle zlepšila. Začal se představovat jako Theodore. Získali občanství, Theo zde vychodil střední a nastoupil na vysokou. Jeden by čekal, že s možnostmi, které na něj čekaly v Dallasu a vzhledem k životním zkušenostem si vybere medicínu (a také, že to zvažoval), ale nakonec ho srdce a svědomí zatáhlo k pohřebnictví. Do oboru ale nakonec nenastoupil. Antal se také posunul v životě dál. Krátce poté, co se přistěhovali, si našel vážnou známost a než Theo dostudoval bakaláře, byli vzatí a v očekávání dalšího malého uzlíčku radosti. S pohledem ještě upřený na fotku ultrazvuku a pomyšlením na svého otce, muže v padesátkách, zcela vážně pronesl: „To abych začal opravdu vydělávat.“ A jakmile mohl, zapsal se k vojenskému výcviku. Pohřebnictví by mu sice přinášelo stálý příjem – paradoxně to byl poměrně živý obor –, ale věděl, že se k tomu bude moct vrátit, až (pokud) půjde do důchodu z armády. K jeho rozhodnutí ale kromě otcova pokročilého věku dopomohly i jisté… osobní, vztahové záležitosti. Navíc, cítil se Illée, svému novému domovu, dlužen a taková služba mu přišla jako perfektní způsob, jak jí oplatit. Život ho ale nakonec zavál do paláce, kde získal před dvěma lety práci jako palácová stráž. Nemůže si stěžovat, je to dobrá práce, klidnější, než by očekával. Rozhodně klidnější než někde na válečné frontě. Má ale neodbytný pocit, že se to se začátkem selekce změní…




