Ještě předtím, než se Tódor narodil, byla jeho rodina opředena neštěstím a smrtí. Obě matčina těhotenství doprovázela řada zdravotních komplikací vedoucím k samovolným potratům nebo interrupcím, a tak byli oba chlapci, Krisztián (o šest let starší) i Tódor, vymodlenými dětmi, těmi, které jejich rodiče opravdu chtěli a milovali je celými svými srdci zkřehlými ztrátou a žalem. Pro jejich dva chlapečky v nich ale bylo místa a lásky víc než jen dost, a tak oba vyrůstali šťastně a harmonicky, nevědomi si bouře, která se pomalu vařila v Maďarsku, jejich rodné zemi. První zlom přišel, když Dorottya onemocněla. Tódorovi bylo sedm, když to začalo, a devět, když se po měsících v nemocnici jeho milovaná maminka vrátila domů, aby mohla naposledy vydechnout tam, kde bylo její srdce nejplnější. Roky chemoterapie ji připravily o vlasy a zářivou pleť, byla bledá, drobná, lehká jako pírko a křehoučká jako sněhová vločka, a přeci si pro své milované našla důvod k úsměvu a několik posledních vřelých slov. Zanechala za sebou tři srdce, zlomená vidinou let naplněných láskou, která s ní už nikdy nestráví. Antala zlomila její ztráta téměř docela – uchýlil se k pití a přišel o práci, návrh finančním potížím způsobeným několikaletou léčbou. Tódor se uzavřel do sebe a začal si budovat podivné zájmy, kterými se se smrtí matky vyrovnával. Krisztián dospěl až moc rychle. Našel si práci, staral se o domácnost, pomáhal Tódorovi s úkoly. Jednoho dne, když na tom byl Antal obzvlášť zle a prospal celý den, Krisztián Tódora vzal a odešel. Až když se jejich otec probudil do ztichlého domu, zaplněného zápachem truchlení a alkoholu, svitlo mu. Bratři se vrátili domů až po měsíci stráveném u tety, když si byl Krisztián jistý (nebo alespoň skoro), že to Antal myslí se svou nápravou vážně. Následující roky nebyly jednoduché. Několikrát do toho zase spadl, měl samé omluvy a výmluvy, po všech těch měsících, při kterých zvládl nepít. Krisztián začal studovat vysokou, a tak byl na otce Tódor sám. Nepsal Krisztiánovi, když se táta zase opil. Nechtěl, aby to věděl a ztratil v něj víru, a tak jen sbíral prázdné plechovky od piva, a zatímco Antal vyspával kocovinu, vylil všechno ostatní do záchodu. „Pití ji nepřivede zpátky,“ řekl mu tehdy, „ale jestli chceš jít za ní, nebudu ti bránit.“ A pak odešel, aby poseděl u maminčina hrobu. Večer byl dům čistý a voněl jeho oblíbenou houbovou polévkou. Nebyla taková, jakou ji dělala Dorottya, ale to nevadilo. Povečeřeli a jediné, co Antal řekl k tomu, co se stalo, bylo: „Půjdu za ní, až bude můj čas.“ Nikdy o tom už nemluvili. Byla to alespoň jedna oblast, ve které se jejich život zlepšil. Na druhou stranu ale v zemi narůstaly nepokoje a velkými městy otřásaly kroky demonstrantů protestujících proti zkorumpované vládě, která tlačila do popředí cenzuru a hrubě porušovala lidská práva. Tódor sledoval zprávy, poslouchal rádio, dělal si poznámky o každém zavražděném novináři a oběti policejní brutality. A když se Krisztián vrátil z koleje na vánoční prázdniny s fialovým obličejem a bojovným výrazem, měl jasno. Jeho bratr nebude za svou zemi bojovat sám – že mu bylo šestnáct ho nemohlo zastavit. Doma to vyvolalo velké rozepře. Nad štědrovečerní večeří toho padlo hodně, ale na co Tódor nikdy nezapomene, je otcův prst namířený na staršího z bratrů a zuřivý způsob, kterým pronesl: „Tvoje přesvědčení tě jednoho dne zabije.“ A taky ano. Bylo to jako věštba, ne, kletba, která Antala nejspíše straší dodnes. Ale ani Tódor nespí od bratrovy smrti klidně – byl u toho, když se to stalo. Viděl, co mu udělali. Neozbrojenému, nebránícímu se. Krisztián se stal jen dalším mučedníkem neblahého politického prostředí Maďarska a zanechal za sebou dvě zlomená srdce. Nemluvili o tom. Uspořádali krátký pohřeb a vložili ho do země. Neodmlouval, když mu Antal řekl, že je načase, aby se odstěhovali. Jejich rodná země pro ně už nebyla bezpečná. Vzala jim toho až moc. Snad Antal házel šipky na mapu světa přišpendlenou k terči, když vybíral, kam utečou. Ať už se rozhodoval jakkoli, skončili v Illée a své místo v jednom z přímořských městeček provincie Midston. Byla toho spousta, na co si musel v novém světě zvyknout, a ještě víc, co se musel naučit. Kastovní systém mu připadal zvláštní, ale neměli se zrovna špatně – skončili ve čtvrté kastě díky otcově zaměstnání pojišťováka –, jeho angličtina se rychle zlepšila. Začal se představovat jako Theodore. Získali občanství, Theo zde vychodil střední a nastoupil na vysokou. Jeden by čekal, že s možnostmi, které na něj čekaly v Dallasu a vzhledem k životním zkušenostem si vybere medicínu (a také, že to zvažoval), ale nakonec ho srdce a svědomí zatáhlo k pohřebnictví. Do oboru ale nakonec nenastoupil. Antal se také posunul v životě dál. Krátce poté, co se přistěhovali, si našel vážnou známost a než Theo dostudoval bakaláře, byli vzatí a v očekávání dalšího malého uzlíčku radosti. S pohledem ještě upřený na fotku ultrazvuku a pomyšlením na svého otce, muže v padesátkách, zcela vážně pronesl: „To abych začal opravdu vydělávat.“ A jakmile mohl, zapsal se k vojenskému výcviku. Pohřebnictví by mu sice přinášelo stálý příjem – paradoxně to byl poměrně živý obor –, ale věděl, že se k tomu bude moct vrátit, až (pokud) půjde do důchodu z armády. K jeho rozhodnutí ale kromě otcova pokročilého věku dopomohly i jisté… osobní, vztahové záležitosti. Navíc, cítil se Illée, svému novému domovu, dlužen a taková služba mu přišla jako perfektní způsob, jak jí oplatit. Život ho ale nakonec zavál do paláce, kde získal před dvěma lety práci jako palácová stráž. Nemůže si stěžovat, je to dobrá práce, klidnější, než by očekával. Rozhodně klidnější než někde na válečné frontě. Má ale neodbytný pocit, že se to se začátkem selekce změní…