Sienna se narodila do rodiny, kde hudba byla víc než jen práce, byla to řeč, kterou doma všichni mluvili. Její matka, laskavá a jemná žena, hrávala na klavír, vyučovala děti známých a pořádala malé koncerty. Otec byl dirigent a skladatel, který věřil, že hudba dokáže spojovat lidi, i když se nikdy nedočkal velkého uznání. Přesto jejich dům nikdy nebyl chudý na tóny, každý kout naplňovaly melodie a harmonie, které se staly zvukovou kulisou Siennina dětství. Největší roli v jejím životě ale sehrál její starší bratr Adrian. Hrál na housle a už od útlého věku v něm rodiče viděli výjimečný talent. Sienna jej obdivovala, pro ni nebyl jen starším sourozencem, ale také ochráncem, učitelem a nejlepším přítelem. Často spolu sedávali na verandě jejich domu, Adrian hrál melodie na housle a Sienna k nim zpívala jednoduché písně, které si sami vymýšleli. Smáli se, když se spletli a brali hudbu jako hru, nikdy jako povinnost. Byl to Adrian, kdo ji poprvé posadil ke klavíru a ukázal jí, jak položit prsty na klávesy. „Hudba je jako dech.“ Říkával jí. „Nikdy ji nesmíš nutit, jen ji nech plynout.“ Když Sienna měla špatný den, Adrian ji brával do městského parku, kde hrával lidem na housle, někdy pro drobné mince, jindy jen proto, aby viděl úsměvy na jejich tvářích. Pro ni to byla lekce, že hudba není jen pro koncertní síně, ale pro každého, kdo má srdce otevřené. Jejich vztah byl plný radosti a podpory. Adrian jí byl vzorem ve všem, měl odvahu vystoupit před cizími lidmi, nebál se riskovat a vždy věřil, že dokáže velké věci. Sienna byla naopak plašší, více se držela zpátky. Když ji rodiče chtěli přemluvit, aby zahrála na rodinné oslavě, choulila se za bratra a šeptala, že se bojí. Adrian se na ni usmál, chytil ji za ruku a řekl: „Neboj se. Budu hrát s tebou.“ A skutečně, společně zvládli jejich první vystoupení, i když se Sienně ruce třásly. Když bylo Sienně třináct, Adrian už hrál na menších koncertech a jeho jméno začínalo být mezi hudebníky známé. Celá rodina vkládala do jeho budoucnosti naděje, ale pro Siennu byl pořád jen „její bratr“, ten, kdo ji chránil před světem a kdo ji učil, že hudba je radost. Pak ale přišla tragédie. Adrian se vydal na cestu na koncert do jiného města, ale domů už se nikdy nevrátil. Nehoda, která ho připravila o život, zlomila rodiče i Siennu. Její dům, kdysi plný hudby, se na dlouhou dobu ponořil do ticha. Pro Siennu to byla ztráta nejen bratra, ale i části sebe. Slíbila si však, že bude pokračovat tam, kde on přestal, ne ale na pódiu, protože nikdy neměla jeho sebejistotu, ale jinak. Jejím snem se stalo skládání hudby. Věděla, že tím dokáže vyjádřit příběhy, pocity i vzpomínky, které nosila v srdci. Kromě toho našla útěchu i v učení, našla si nový koníček. Jednoho dne k nim domů přišla malá sousedčina dcera, kterou měla Sienna na hlídání. Fascinovaně se dívala na klavír a stydlivě se zeptala: „Můžeš mě to naučit?“ Sienna jí ukázala několik tónů a když uviděla, jak se jí v očích rozsvítilo nadšení, pochopila, že právě tohle je kouzlo hudby, předat ji dál. Brzy se začaly u nich doma scházet další děti, některé hrály, jiné jen poslouchaly. Nikdy si za to nebrala peníze, stačilo jí vidět radost, kterou v nich probouzela. Hudba se tak stala jejím útočištěm i mostem k ostatním lidem. Rodiče ji v tom podporovali, vnímali v ní kus Adriana, ale i její vlastní jedinečnost. Tam, kde Adrian rozdával hudbu velkými gesty a sebevědomým vystupováním, Sienna ji předávala v tichých okamžicích, které dokázaly změnit den. Přesto si často připadala, že žije v jeho stínu. U sebe proto neustále nosila malý stříbrný přívěsek ve tvaru houslí, jedinou památku, kterou po něm měla. Vždy, když byla nejistá, sevřela jej v dlani, aby si připomněla jeho podporu. Když v novinách zahlédla oznámení o Selekci, zůstala nad ním stát déle, než by chtěla. Nehnala ji touha po princi ani po životě v paláci. Necítila zoufalství ani povinnost. Bylo to něco jiného, tichý, ale neodbytný hlas uvnitř ní, jako melodie, kterou nelze dostat z hlavy. Hlas, který jí šeptal: Zkus to. Tohle je tvoje cesta. Nerozuměla tomu a nedokázala to vysvětlit ani rodičům, ale cítila, že by byla zbabělá, kdyby tuto melodii osudu neposlechla. A tak, jedné noci, když všichni spali, vyplnila přihlášku. Srdce jí bušilo a ruce se třásly, ale věděla, že dělá správně. Poprvé od smrti bratra cítila, že ji něco vede dál.