Bylo nevyhnutelné, že narození Rhiannon vzbudí poprask. Znamenalo to, že country divočák a lamač dívčích srdcí, Dalton Bo Leyland, byl doopravdy a nenapravitelně zkrocen. Tedy, alespoň tak to tehdy vnímala illejská veřejnost, přesně tato slova zazněla v palcových titulcích. Malá zrzavá holčička s pihovatým obličejem se narodila do bouřlivého manželství a překrásného domu v malém městečku Bridgeport, mezi New Yorkem a New Havenem. Měla vše, na co si ukázala, hračky, šatečky, blýskavé barevné zbytečnosti, kromě otce, který by se jí doma věnoval a mladé mámy, které by v kuchyni nerozbíjela talíře a poté hystericky neplakala u telenovelových repríz. Vztah jejích rodičů nikdy nebyl pohádkový. Byl plný lásky, vášně, nenávisti, hádek a smíření, ale ne klidu, potřebného pro výchovu dítěte. V dospělosti Rhiannon často přemýšlela, proč se, proboha, rozhodli si ji nechat. Jako malá se zkrátka naučila zabavit sama, ignorovat otcovu nepřítomnost a matčin neklid. Ráda trávila čas v zahradě, vyprosila si psa – čokoládového flat-coated retrívra, kterého pojmenovala, s minimem důmyslnosti, Javor - protože se jako štěně neustále honil za listy javorového stromu. Pes jí byl nejvěrnějším přítelem. Zpívala mu úryvky otcových písní a povídala mu to, co nemohla říct nikomu jinému. Když otec přijel domů z koncertní šňůry, učil ji hrát na kytaru, ukazoval ji svým kamarádům po hospodách, zpíval si s ní. Měl pro ni desítky přezdívek a občas je spolu vyfotil bulvární plátek. Jak dojemný obraz otce a dcery. Rhiannon si to užívala, tenhle čas milovala. Na svou matku přitom nahlížela kriticky. Proč musí všechno zkazit? To kvůli ní se přeci vždycky pohádají. V dětství vnímala tátu jako hrdinu s kytarou, zábavného a vřelého člověka, který se vždycky vrátí a jako dárek jí přinese písničky a vyprávění. Máma byla zbytečně přísná, upjatá, neustále se mračící. Tahle bublina neměla vydržet navěky.
Jakmile Rhiannon nastoupila do soukromé školy v New Haven, došlo jí, že jejich rodina není zrovna normální. Ať už slávou otce nebo turbulentní náturou vztahů. V kolektivu inklinovala k dalším dětem z umělecky zaměřených rodin, alespoň tam mohla náznaky sdílet svou zkušenost. Během studia byla snaživá, soustředěná – jazyky, literatura, hudba a dokonce i matematika, to bylo její forte. Chemie a biologie už toliko ne. Bylo jasné, že podědila jisté rodinné talenty. V době, kdy se matce začínalo čím dál tím více dařit v práci - jako koordinátorce zahraničních herců v New Yorku, později head hunterovi talentů pro film a televizi – se otec začal více zdržovat doma. Nejdřív si myslela, že se tak rodiče dohodli, rozdělili síly. Až později vyšlo najevo, že si matka našla nového přítele a žádá o rozvod, zrovna tehdy, kdy otcova hvězdná sláva začínala polevovat, zájem o něj s každým rokem upadal. Následovaly měsíce dohadů a rozporů, křiku a nejistot. Smutným faktem bylo, že tohle už znala. Rozkol rodičů byl finalizován, konečně, když bylo Rhiannon dvanáct let. I ona si oddechla. Rozhodlo se, že bude žít s matkou a jejím novým přítelem, zanedlouho i manželem, finančníkem a investorem do uměleckých projektů, rovněž z Druhé kasty, Charlesem Rosenthalem. Byl to konzervativní, umírněný, ale příjemný člověk, s okem pro detail a nepopiratelnou inteligencí. Nový domov, tentokrát na předměstí New Yorku, vytvořil Rhiannon první skutečnou stabilitu, kterou v životě poznala. S Charlesem měla dobrý vztah, i kdyby ne vyloženě otcovský, a matka s ním velmi brzy znovu otěhotněla. První přišla na řadu Naomi, poté Shane a nakonec Gracie. Kvůli věkovému rozdílu neměla Rhiannon se sourozenci nic moc společného. Pozornost doma se nevyhnutelně stočila k nim, a tak se ona rozhodla naplno věnovat studiu, přátelům, a hudbě. Přemýšlela, kam by se v životě vydala dál. Netušila, že někdo jiný už měl plán.
Tím někým byl její vlastní otec. Daltonova klesající popularita mu, jako zásadovému egoistovi, nedala spát a přišel s brilantní myšlenkou – duo otec a dcera, roztomilé, nové a zkrátka skvělé. Mohla by pomoci jeho slávě a později převzít hudební country žezlo ze slámy a snů. Zachytil Rhiannon v poněkud bezcílném počátku puberty a nabídl jí možnost vystupovat. Hrát na kytaru, zpívat, přidat se k němu na pódiu. Sama ani pořádně nevěděla, jestli to chce, a už vyrážela na první menší turné. Bylo dobré být z domova plného dětského křiku, fajn zkusit si něco nového, ale nemohla se zbavit pocitu, že pro otce je, více než co jiného, spíš pomůcka na jevišti než parťačka nebo, nakonec, dcera. Krátké taneční kreace nebyly nic těžkého, zrovna jako písničky, které znala od dětství. Byla očividně silnější v kytaře než zpěvu, ale veškerou nejistotu zahladil Dalton sám. Přitáhli pozornost, Leylandovic country zažívalo renesanci. Matka z toho nebyla nadšená, ale svých starostí měla dost. Navíc, nechtěla zkazit dceři možnou životní šanci na kariéru. Nejspíš se o to pokusit měla. Tři roky, od třinácti do šestnácti let, jezdila Rhiannon s přestávkami po celé Illée a vystupovala. Brzy dospěla, naučila se vyjít s málem, žít na sendvičích z pumpy, strojeně se usmívat, polykat léky na bolest a zapíjet je pivem. Veškeré navázané vztahy byly časově i místně omezené, přátelství i zalíbení měla krátkého trvání. V něčem to bylo vzrušující. A v něčem nesmírně osamělé. Společnost jí opět dělal Javor a když zemřel, předvídatelně ji to zdrtilo. Ke konci svého působení už otce vnímala spíše jako trpěného kolegu. Měli každý svůj karavan, své lidi, své fanoušky. Nebyli zrovna mezinárodními hvězdami, navzdory několika evropským koncertům, ale jejich jména se v hudební branži skloňovala dostatečně.
Před sedmnáctými narozeninami se Rhiannon rozhodla, že už nemůže. Nenáviděla všechny písně, nenáviděla kytaru, nenáviděla otce. Pódium, fanoušky, mizerné jídlo a dlouhé hodiny na cestách. Nesnášela každou minutu každého dne. Nic z toho nebylo její. Všechno patřilo otci, veškerá slova, melodie, i ty zvolené přitroublé kostýmy. Nejraději by z ní vysál veškerou energii, všechno, co do jejich „dua“ přispěla a přiživil se i na tom. Viděla ho pro to, kým skutečně byl. Ne zábavný písničkář, ale do sebe zahleděný narcista, kterému nezáleželo na nikom jiném než na sobě a obdivu. Dokonce ani hudba mu nebyla skutečně drahá, byl to jen spolehlivý nástroj, jak se mohl natřásat před vděčným publikem. Oznámila mu, že končí, ve strohém telefonátu, než všechno zahodila a vydala se někde z hlubin Dakoty zpátky domů. Nechala ho, ať následky řeší sám, k čertu s nimi. Věděla, že si v rozhovorech beztak vymyslí své. Bylo zbytečné s tím bojovat.
Doma v New Yorku to, přes její překvapivé zjevení, pochopili. I tak se cítila jako cizinec všude, kam vkročila. Rozhodla se doplnit si vzdělání a ukončit střední školu, po letech studia na dálku. Veškeré vazby s vrstevníky se její hudební kariérou zpřetrhaly, neměla nikoho, neměla nic. Snad kromě fanoušků na sociálních sítích a pár známých z branže, do které už odmítala patřit. Vlastně jí ani nevadilo, jestli někoho zklamala. Bylo to nezbytné. Musela to udělat, nebo by na tom podiu přišla o rozum. V několika měsících prodala všechny memorabilie značky Leyland. Oblečení, nástroje, trsátka, každou svou nebo otcovu hloupost z turné. Všechno šlo pryč. Ze začátku se jí otec pokoušel několikrát ozvat, skrze zprávy i média ji přimět k tomu, aby se po své „pauze“ vrátila zpátky. Neodpověděla mu. Nikdy se doopravdy veřejně nevyjádřila. A on eventuelně přestal. Teď už mu nebyla k ničemu dobrá.
Ale hudba si ji zase našla, i přes všechno, co se stalo. Měla pocit, že už nebude schopná vyprodukovat jedinou notu – mýlila se. Začalo to v nějakém baru, kde měli náhodou piano. Nikdy se mu nevěnovala tolik jako kytaře, ale ta už byla navěky ztracená. Klaviatura k ní promluvila, hraním si získala pozornost. Byl to mizerný pokus o pár známých písní, ale přesto. Nebylo problém klavír pořídit i do domu. Přistihla se, jak do bíločerných kláves čím dál více promítá své emoce, veškerý vztek a frustraci. Hrávala dlouho do noci, občas se na ni přicházela dívat matka i se sourozenci. Připadala si jako přízrak, který vyplňuje prázdnotu kolem sebe, ale zároveň začínala být konečně svým vlastním člověkem. Netrvalo dlouho a dala se do psaní svých skladeb. Od popěvků věnovaných rodině po skutečné písně. Popsala kvantum notových sešitů, papíry se zápisy se válely všude kolem, provázely ji, kam se hnula. Byl to její nevlastní otec Charles, který jí dohodl formální lekce hry na klavír, později i na housle, u předních učitelů klasické hudby. S tím, že by měla někam konstruktivně upřít svůj talent. Už tehdy hovořili o Juilliardu, zatímco Rhiannon působila jako neplacená chůva svých sourozenců a placená výpomoc jako asistentka hlavního korepetitora v opeře. První přihlášku si zkusila podat v devatenácti letech – a neuspěla. Pochopitelně to ublížilo jejímu sebevědomí, odmítnutí oplakala. Zpětně musela s rozhodnutím komise souhlasit. Nakoplo ji to k tomu, aby jen nekopírovala staré mistry, ale ponořila se více do sebe.
Tak trochu na truc se rozhodla, že když velkovážení odborníci o její umění nestojí, mohou jí slavnostně vlézt na hrb. Někdo o něj stát bude. Na sociální sítě začala přidávat instrumentální covery známých filmových melodií, pro zábavu přihodila i několik vlastních. Na to se jí ozvalo filmové a později i videoherní studio, pro které později složila podkresové písně. Jednalo se sice o indie počiny, žádný velký budget, ale byla to cenná zkušenost. Tahle práce ji bavila. Kombinovala znalost hry na klavír a na housle, největší úspěch zaznamenala u čtyřdílné videoherní série o odvážném pásovci v postapokalyptickém světě. Jedno oko nezůstalo suché. Otčím Charles jí zařídil doprovodné klavírní působení na několika akcích pro newyorskou, nebo dokonce illejskou smetánku, a sama byla oslovena malými divadly, aby pro ně při komorních koncertech reprodukovala Bacha, Chopina, Mozarta nebo Beethovena. Jednou si vyzkoušela i Vivaldiho Čtvero ročních období na housle, kdy nervozitou málem vypotila rybník. To postupně vedlo k hostujícímu angažmá v symfonickém orchestru v New Haven, ke koncertům nesoucím její vlastní jméno a nakonec i k dalšímu pokusu před přijímací komisí Juilliardu. Před profesory si připadala jako úplně jiný člověk, ve svých třiadvaceti letech, s působivým portfoliem. A na studium klasické hudby se dostala. Vlastně o sobě tou dobou už ani nepochybovala. Nastoupila tedy ke studiím, zatímco pokračovala ve vlastní tvorbě, vlastním vystupování. Mezi hudebními nadšenci už si začala dělat jméno, opustila persónu country hvězdičky. Otce nechala v minulosti, téměř by se mohlo jednat o shodu jmen. Natolik byla nová, více kulturní, městská a umělecká Rhiannon odlišná. Postupem času začala pomýšlet na filharmonii, doprovod k hollywoodským peckám i na větší záběr do sólové kariéry. Možná všechno dohromady. Ačkoliv během svého uměleckého působení už sesbírala více přátel a pokusů o vztahy, nejlépe se jí sociálně dařilo právě na škole. Její šarm, zkušenosti, určitá nezávislost a kreativita imponovaly. Všechno bylo snazší v podobně smýšlejícím kolektivu vrstevníků. Dostala se tam, kde chtěla být. Vlastně to měla všechno vymyšlené.
A pak přišlo vyhlášení Selekce. Nutno říct, politika v Illée nikdy nebyla středem jejího zájmu, královskou rodinu vnímala nejvíce skrze otčímovy komentáře. Jako Druhá měla svá privilegia jistá, svým způsobem se jimi tedy ani pořádně nezabývala. Pokud jí bylo známo, dotvářela atmosféru na několika akcích, kde se mohli královští objevit – ale v takových chvílích si hleděla not a klavíru víc než toho, kdo se pohybuje kolem. Přihlášku si ovšem podala, nakonec, šlo o generační událost. Zkrátka chtěla být u toho, moct sdílet s univerzitními souputnicemi své myšlenky. Žertovala o tom, že účast by bylo výborné promo pro její hudbu. Princ Elliot jako takový byl sympaťák, pozvání na skleničku by neodmítla, ale co víc o něm říct, když netušila, co je za člověka? K tomu, vdavky byly záležitost neurčité, vzdálené budoucnosti, kdoví jestli. Nemyslela si, že by ji skutečně mohli vylosovat, šance byly přece mizivé. Inu. Co čert nechtěl, že?