Quentin, pravým jménem Léon Allard de Sauveterre, měl mít, jak už jeho rodové příjmení napovídá, skvostný život v kolébce francouzské kultury a šlechtického pozlátka. Narodil se přesně tak, jak měl, aby mu hvězdy mohly přát nic než štěstí. Měl se stát dědicem koruny, jednoho dne, po svém otci. Jeho rodiče, mladý pár Clémence a Colette, se velmi milovali, z lásky vzešel také on, jeho narození bylo oslavováno a očekáváno. Matka z něj nespustila oči, pro otce byl pýchou. Chlubil se jím, kde jen to šlo, i když ještě vypadal jako růžová brambora. Nic nemohlo narušit tento klid a mír. Snad kromě pádu soukromého letadla, které se roztříštilo o skály s jeho otcem i tetou na palubě, v jejich pouhých čtyřiadvaceti letech. Něco takového nikdo nečekal. Měla to být standardní diplomatická cesta, krátký let k německým spojencům. A po ní už nic nebylo jako dřív. Léon byl tou dobou malý, netušil, co se děje. Nikdo mu nic neřekl a od matčina hlubokého zármutku byl držen stranou. Několik týdnů ji vlastně ani neviděl, veškerý čas trávil s chůvami, v podivně nejisté, pochmurné atmosféře. Colette se mezitím propadla do depresí, nepřekonatelné melancholie. Clémence byl její životní láskou, jejím šťastným koncem. Měla s ním zestárnout, vychovat celou školku dětí. I když se k synovi vrátila, znovu uschopněná o nej pečovat, nebyla jako dřív. Neměla energii, nic ji pořádně nezajímalo. Fungovala na setrvačnost, jen z povinnosti. Rodina mladou vdovu i se synem podporovala, jak jen bylo možné. Finančně, hmotně i personálně, držela stranou média. Ta byla celá u vytržení ze smrti nejstaršího syna královny Honoriné, budoucího krále a osud malého Léona byl pro mnohé otazníkem.

S věkem započal svá dvorní studia a přípravy. Učitelé k němu přistupovali místy poněkud neohrabaně – bylo těžké odhadnout, nakolik má Léon skutečně v dosahu budoucí trůn. Smrt Clémence změnila mnohé a vlivem matčina žalu byl od srdce dvora držen v ústraní. Colette se objevovala na nejnutnějších akcích královské rodiny a nikdy ne na příliš dlouho. Fasádu klidu a vyrovnanosti dokázala udržet jen dočasně. I tak se seznámil Léon s malou Bernadette, sestřenicí, děvčetem svého věku. Byl šťastný za nějakého vrstevníka, jinak bylo jeho dětství dosti izolované. Vlivem čehož na nebohou Bernie valil všechno, co mu přišlo na mysl. Každou zajímavost z výuky, každou hloupost, o které si přečetl, viděl v televizi, kousky, za které byl kárán. Občas našel odvahu sdílet i některé ze svých dětských obav, hlavně o mámu. Těšil se na každé společné setkání a bylo mu celkem lhostejné, že na Bernadette skládá celou lavinu nashromážděnou za dny bez společnosti. Ani to mu ale nezůstalo dlouho. Jeho život byl ztrátami protkán celý. Matka se doma začala stranit všech živých duší. Víc než kdy dřív. Komorné si šeptaly na chodbách sídla, učitelé byli velmi opatrní, co říkali. Jednou si všiml, že nosí chodbami lahve s alkoholem, schovávají je, a přistihl svou matku, je zběsile otevírá šuplíky, v deliriu, hledající. Nakonec se dozvěděl, že pije. Ukrývání lahví nebylo dostačující, ne v jejím postavení a s jejími penězi. Pila ráno k snídani, pila k obědu a k večeři se obvykle ani nedostavila. Služebnictvo ji muselo odnášet a přenášet z různých částí domu zpátky do postele. Trhalo mu to srdce. Matka se na něj dívala, blábolila, smála se a hned na to začala vzlykat a opakovat otcovo jméno. Padaly jí věci z rukou, vlasy měla neustále rozcuchané, šaty špinavé. Vrchol přišel, když se na jedné významné benefici, kde byla její účast vyžádána příkazem, opila znovu. Tentokrát ztropila prvotřídní scénu a všechno, co předváděla doma, rozbalila na plné obrátky. Plakala, křičela, urážela hosty a eventuelně musela být vyvedena a odvezena pryč. Tehdy stálo dvůr mnoho úsilí, aby ututlali, co se přihodilo. A královna musela zakročit. Poslala Colette do léčení. Jednou. Podruhé. Zatrhla další účast na veřejných akcích, dokud nebude jisté, že už nemá žádný problém. Léona měli mezitím držet ve striktně výchovném řádu, posvítit si na to, aby se mu dostávalo tvrdé disciplíny a předešlo se tak podobným extempore i z jeho strany. Tak skončil zavřený v prázdném domě, bez matky, bez přátel, bez rodiny a bez jakékoliv podpory nebo útěchy. I Bernie byla pryč, sám netušil kde. Žádná kniha, celonoční škrábání do deníků, mozek otupující televize nebo internet, nic mu nedokázalo pomoci. Procházel chodbami sídla a připadal si, jako by už byl dávno pohřbený, jeho domov se stal jeho kryptou. Neuměl si představit, že prožije život, který by mohl mít rád, se vším, co se dělo.

Z čiré nudy se rozhodl zakročit proti vlastní depresi. Tak strašně moc ho užíralo jen studovat a sedět na vlastním zadku, že se pod rouškou noci plížil svým vychovatelům pod nosem pryč. Procházel se po městečku přilehlém k jejich sídlu a když ho přestalo bavit bloumat ulicemi, dokázal se dostat do měst Tours, Bourges nebo Poitiers. Prolézal bary, vydával se za studenta univerzity, minimální přítomnost na veřejné scéně mu dopřávala anonymitu. Miloval ta rozptýlení, vymýšlet si historky, utvářet si alternativní život, pít s cizími vrstevníky, slibovat nemožné, končit ve tři ráno nalitý v parku nebo u někoho doma. Někdy ho poznali, většinou ne. Ale úlety nemohly zůstat nepovšimnuty věčně. Nakonec ho nachytali, přišli mu na útěky, počkali si na něj. A sotva se matka vrátila z léčení domů, jeho vyslali na akademii, Lycée Saint-Laurent-du-Rhône na jihovýchodě země, střední školu pro zvlášť důležité, zvlášť zámožné potomky nejvýznamnějších rodin Francie. Ne pro tu prestiž, ale kontrolu. Nemohli ho držet doma, tam, kde to znal lépe než kdo jiný, a očekávat, že se nepokusí znovu zmizet. Akademie něco takového dokázala zajistit. Protestoval, vzpíral se, křičel, prskal i prosil, ale nebylo mu to nic platné. Image královské rodiny byla důležitější než jeho vrtochy.

Na akademii nastoupil starší, než byla většina studentů, a brzy se stal dobře známou firmou. Pro každou party, pokuřování za křovisky, drogy, hazard, úlety o dvou či více osobách. Jakmile se děla nějaká nekalost, on byl přítomen. Nic neorganizoval, stal se spíš tváří studentských dostaveníček, skoro legendou. Ostatní znali jeho příslušnost, ale ve smečce samých bohatých spratků to nebylo nic neslýchaného. Kdysi mu kdosi namluvil, že po právu by měl mít výsostný nárok na trůn. Měl by být první v pořadí. Jeho otec je možná mrtvý, ale on je pořád dědic. Měl by tedy dědit. Léon byl tou dobou nejspíš opilý, zkouřený a s hlavou zabořenou v něčím poprsí, přesto se mu to hořce vpálilo do paměti. Ano, neměl by to být on, kdo podědí Francii? Vlastně mu rodina způsobovala nic než příkoří. Chtěli se ho zbavit, připravit ho o jeho nároky! Prvorozený syn prvorozeného syna, trůn musel být jeho. Pochopitelně, nikdo jiný příčetný tyto dojmy nesdílel, ale semínko právoplatnosti už bylo zaseto. Život mu nic jiného nepřinášel, spíš mu neustále něco bral z rukou. Svého dědického nároku se chytil jako stébla, patetický pokus o to něco znamenat. Studia na akademii ukončil horko těžko s pomocí všech svatých. U testů podváděl nebo rovnou uplácel, ústní zkoušky opakoval na několikrát. Bylo jasné, že na univerzitu nezamíří. Na krátký čas po návratu do domovského sídla se vzhlédl v tvorbě vlastních oděvů, chvíli přemýšlel, že si založí svou značku, kolekci. Naučil se šít, přečetl si několik publikací (k vlastnímu překvapení), konzultoval s odborníky, dokonce si i najal učitele z branže a vyzkoušel si amatérskou procházku po mole, i pár vlastních módních projektů. Chvilkové vzplanutí, o kterém nepředpokládal, že by něco přineslo nebo snad dlouho vydrželo. Šitíčko brzy pověsil na hřebík a nečekal, že by se k němu kdy vrátil.

K čemu se vrátil určitě byl nezřízený způsob života. Dospělý, bez školní docházky, která by ho držela při zemi, bez větších, se potácel od čerta k ďáblu skrze večírky, gala, vernisáže a další akce pro smetánku, kam se přimotal jen díky příjmení a pár pochybným konexím. Dostával se na šikmou plochu a pokaždé, když se vrátil domů, se to jen umocnilo. Matka možná přestala pít jako nezavřená, ale tím se jen dostala do stadia nicoty, deprese, zírání do prázdna. Připomínalo mu to dětství. Pokoušel se o ni starat, rozveselit ji, vzít ji na procházky nebo jí ukázat pěkná místa. Tvářil se, že se sám netopí v mizérii, ale nebylo to nic platné. Colette existovala někde na prahu mezi životem a zapomněním. Sledovala oblíbené filmy stále dokola, nechala si předčítat zamilované romány, u kterých jen tiše plakala, poslouchala vážnou hudbu. Výjimečně sama sedla ke klaviatuře, ze které se pak linuly teskné tóny. Mauzoleum smutku, tak to Léon dokázal nazvat a když domov opouštěl, mířil rovnou do nejbližší putyky. Nechával se slyšet, že matku nenávidí, ničí mu život, pak se otočil a hledal další způsob, jak ji vyvést z melancholie. Sám si našel bydlení hned v několika městech. Lyonu, Nantes, Bordeaux, luxusní bytečky, ve kterých střídavě pobýval. Paříži se snažil vyhýbat, jen na skok tu a tam a zase pryč. Mezi vším tím v sobě pěstoval kotel nejistých emocí, utápěl se v dočasných pokušeních. Rád tvrdil, že žije jako hédonistický ideál prince, milovník krásy a konečnosti, ale dobře věděl, že je nešťastný. Přemýšlel, že by to celé skončil, ale ze strachu se nikdy neodhodlal udělat jakýkoliv zoufalý krok.

Eventuelně se mu podařilo udělat dostatek kroků vedle, aby vyvolal vlny, kterých nebylo možné si nevšimnout. Alespoň pokud šlo o jeho drahou rodinu. Za prvé, omylem se stal součástí veřejného skandálu, když strávil týden v Monaku s ženou významného politika, těšícího se přízni královské rodiny, aby prakticky obratem šel a nechal se natočit při kompromitujícím aktu se synem téhož veřejného činitele. Fotografie, videozáznam a drby ze všech stran způsobily veřejný poprask a jeho jméno se skutečně dostalo do popředí bulváru. Nebylo francouzské periodikum, které by se o aférách nezmínilo. Po hlasitém pohovoru u svého rodinného kmene a především babičky Honoriné byl tisk donucen vydat omluvná prohlášení a „očistit“ tak Léonovo jméno, fotky a videozáznamy byly označeny za padělané pomocí umělé inteligence a rozdána byla řada dohodo o mlčenlivosti. Za druhé, podařilo se mu pod vlivem všemožných látek srazit sporťákem člověka, kdesi na venkově. Nedokázal vysvětlit, co tam vůbec dělal, jak se dostal do auta, ani čí bylo. Ze sedadla řidiče ho vytáhli naprosto mimo. Naštěstí to dotyčný přežil. Chvíli žil v děsivé nejistotě, že skončí ve vězení, ale díky tučnému odškodnému a přímluvě dvora se vyhnul obviněním. Aby byl de Sauveterre odsouzen za těžké ublížení na zdraví, to neexistovalo. V soukromí se tomu smál, ale dušička v něm byla malá. Očekával vlastní pozvánku do léčebny. Ta událost se stala podnětem pro jeho noční můry, které se od té doby jen nabalovaly. A za třetí, poslední hřebíček do rakve, byl jeho vůbec nejjalovější kousek. Zpronevěra financí z francouzské poklady. Proč? Kvůli účasti na hře Texas hold 'em pokeru ve vysoké společnosti. Vysál tolik, kolik mohl, aby mohl divoce sázet, zvyšovat do nebes a následně prohrát. To už zůstával v úžasu dokonce i samotný dvůr, přestože informace byla interní a do médií se nedostala. Byla to zrovna tak poslední kapka. Jediný způsob, jak se mohl vyhnout žaláři, nebo dokonce finálnějšímu řešení, bylo prozradit, jak se k financím dostal a pak jednoduše zmizet z radaru. Kompletně. Odevzdat, co mu nepatřilo, a opustit Francii, pokud možno napořád. Oficiální verze byla pochopitelně opět jiná. Poté, co způsobně všechno vyklopil, jak se po něm žádalo a splatil alespoň část dluhu koruně tím, že rozprodal drtivou většinu svých hodnotných majetků, byl on i matka postaven před nutnost vydat prohlášení. Společně uveřejnili, že pro dobro duševního i fyzického zdraví se rozhodli opustit centrální Francii a přesunout se na jih, kde se Léon bude moci dlouhodobě věnovat své vášni pro pěstování oliv a vinařství v lokálním středomořském podnebí a pro Colette bude pobyt u moře rovněž jedině přínosný. S tím se také Léon se zaťatými zuby oficiálně vzdal veškerých nároků na trůn, s dovětkem, že zemi přenechá rukám „těch schopnějších“. To byla podmínka. Stejně jako prostor pro rodinnou fotografii. Nikdy to v něm nežhnulo jako ten den, ale alternativa by byla fatální. A on nikdy nebyl žádným typem odvahou překypujícího odbojáře. Za zavřenými dveřmi skutečně odeslali Colette do domečku na jih Francie, ale jemu něco takového nebylo umožněno. Zjednodušeně dostal nařízeno, ať táhne. Kamkoliv, hlavně pryč ze země. Jeho problémy už nebudou potíží koruny. S tím obrátil oči k Illée. Popadl kufry a odstěhoval svůj zadek do Angeles, s novým jménem – Quentin Louis Chévalier. Jeho staré já bylo odklizeno do zapomenutí, na kariéru prince mohl zapomenout. Za peníze, které ještě měl, koupil malý byt ve vysoké apartmánové budově a nějakou dobu seděl v poloprázdném prostoru, sám, v nové zemi a přemýšlel, co dál. Živořil, na jeho poměry, jako nikdy dřív. Žádný luxus, žádná drahá obveselení, jen to nejnutnější a ideálně nebýt vůbec vidět.

Po krátkém čase se mu to začalo zajídat, na tohle nebyl stavěný. Žil celou dobu možná v ústraní, jistě, ale v luxusu, koupil si všechno, po čem toužil, válel se ve zlaté vaně v šampaňském, ne tohle. Musel se zase dostat do sféry vlivu a do veřejného života. Rychle zjistil, že ze školy neví nic, nemá žádnou schopnost, kterou by mohl proměnit v byznys… Kromě módy. Móda, francouzský původ, vkus a znalost světa smetánky, to bylo jediné, v čem se mohl profilovat. Vystavěl si tedy online prezenci francouzského módního experta, schovávajícího se za pseudonymem „Le Vestige“, neboli pozůstatek, relikt minulosti. A dal se do práce. Začátky byly krušné, ale nějaké kontakty mu stále zůstaly, nalil do značky zbývající peníze a opravdu znovu zasedl k šicímu stroji a čtvrtkám papíru. Trvalo to skoro dva roky, ale když o jeho návrzích začaly psát magazíny, konečně se vyhrabal ze své vlastní nory. S přicházející Selekcí neváhal a okamžitě se přihlásil jako hlavní návrhář pro dívky ze Selekce, palác i pro zahraniční hosty. Velkodušně prodal svou expertízu a stoupající hvězdu a jako zázrakem se mu podařilo na dvůr vetřít. Musel přiznat, kým doopravdy je. Konec konců, Illéa byla svým způsobem součástí francouzské rodiny, nehledě na to, že sám to tak nikdy neviděl. Svou expedici z Francie silně podhodnotil. Vztahy vykreslil růžovější a své činy méně závažné. Zkrátka „udělal pár špatných rozhodnutí“, „nechtěl být koruně přítěží“ a „doufá, že v Illée se mu stále podaří dosáhnout velkých věcí“. Lhaní bylo vždy jeho forte.

Po svém přijetí se mohl znovu volně nadechnout, získal záchytný bod. Pomalu se stával někým, možná skutečnějším, než byl v roli zapomenutého prince. To ale neznamená, že je s tím spokojený. Léon, tedy Quentin, nikdy nebyl příznivcem podnikání a budování vlastního jména. Po pravdě, nesnáší to. Celé. Celou tuhle šaškárnu má na háku a jediný důvod, proč si hraje na tajemného módního návrháře, je zkrátka protože nic jiného neumí a nemá jinou možnost. Podle toho se taky chová. Celoživotní sen někoho jiného je pro něj neutuchající připomínkou, že měl být tím, kdo luxus nosí, ne vyrábí a tvoří. Když se tedy doslechl, že do illejského paláce míří Bernadette, kamarádka z dětství a zjevně současná korunní princezna Francie, probudil se v něm plamen nenávisti a z dřívější důvěrnice je teď, v jeho očích, úhlavní nepřítel číslo jedna.