Narození prvorozeného prince bylo velkou událostí, která se oslavovala i v těch nejsevernějších oblastech království. Znamenalo to, že rod Larsen bude mít dalšího pokračovatele. Žádného dalšího se lid od aktuálního královského páru nedočkal, protože král zemřel rok po narození svého syna. Ač byl mladý, v nesprávný okamžik ho postihla srdeční příhoda, které navzdory veškerým snahám podlehl. Inu, i zástupci královské rodiny jsou pouze lidé. Oliver si ke svému otci nestihl vytvořit žádný vztah a všechno, co o něm ví, se dozvěděl od své matky a z rodinných archivů fotek a videozáznamů.

Nedalo se však říct, že by Oliver trpěl absencí mužského vzoru. Tuto roli zdárně zastoupil jeho strýc z matčiny strany Casper a otcovi rádci. Bylo ostatně zájmem všech, aby z prince vyrostl zodpovědný muž se správnými morálními hodnotami, který bude reprezentovat království, a později se ujme vlády. Ačkoliv Swendway bylo jakýmsi slepencem tří severských království, po generace to nepředstavovalo žádné komplikace. Národy si byly názorově blízké a navíc je poháněla stejná motivace - schopnost se bránit, pokud by je napadlo početnější království. Královna zdárně převzala vládu po svém manželovi, ale samozřejmě nevládla sama. Měla kolem sebe spoustu rádců, kteří byli po boku i jejímu zesnulému manželovi. Obyvatelé vyspělého království královnu na trůnu uvítali a během své vlády se Linnea setkávala pouze s pozitivními ohlasy. Nicméně nikomu neměla za zlé, že časem veškerá pozornost přirozeně přeskočila na Olivera.

Dětství mladý princ prožil převážně v královském paláci, kde kolem něj poskakovali komorníci, kuchaři vařili, co mladíkovi na očích viděli, a matka se mu snažila vštěpovat všechny základy slušného chování a etikety. Na různé druhy vidliček a lžiček ještě opravdu dlouho koukal jako vyvoraná myš. Strýc Casper se zase staral o to, aby zažil typickou klukovskou zábavu. Společně s jeho vlastními dětmi mladého prince bral rybařit, bruslit na zamrzlé zálivy Baltského moře a časem mu ukázal kouzlo šermu.

Zdálo se, že snažení celého paláce neslo své ovoce. Z prince vyrostl zodpovědný mladý muž, který se pomalu ale jistě začínal zapojovat do vnitrostátní politiky. V tak vyspělém království bylo samozřejmostí, že vzdělání korunního prince bude špičkové. Nepochybně proto nastoupil na univerzitu v Uppsale a tím se vůbec poprvé dlouhodobě ocitl mimo vliv své matky a jejích rádců. Nestouplo mu to do hlavy, ale konečně si začal vytvářet své vlastní názory na svět a jeho fungování. Obrázek strategie, kterou bude na trůnu prosazovat, se v jeho hlavě tvořil pomalu ale jistě. Ostatně měl ještě opravdu mnoho let, než mu matka předá pomyslné (i to nepomyslné) žezlo. Oliver nikdy neměl problém s navázáním mezilidských vztahů. Byl vychováván k tomu, aby byl skvělým řečníkem, takže se nikdy nestyděl a přitočil se k tomu, kdo zrovna zaujal jeho pozornost. Často se ale potýkal s tím, že netušil, jestli se s ním lidé bavili kvůli jeho modré krvi, nebo kvůli jeho charakteru. Je to slabina, které se dodnes nezbavil. Zkrátka nedokáže poznat, kdy to s ním lidé myslí vážně. Možná, že do toho vstupuje pro seveřany typická uzavřenost a chladné vystupování. Drtivá většina se tváří úplně stejně, i když jsou naštvaní, nebo šťastní. Na emocích jim vlastně až tak nesejde. Oliver vyrůstal v královském paláci, který byl ve všem velmi expresivní, a tak si na úplně jiný lidský přístup musel zvykat. Studium ekonomie ho nijak zvlášť nenaplňovalo, často navštěvoval úplně jiné hodiny jiného oboru. Vzhlédnul se ve studiu lingvistiky - a určitě ne kvůli té jedné hezké spolužačce, která se na něj moc hezky usmívala.

Když měl jen trochu víc volna, trávil jej mimo královský palác a mimo univerzitní kampus. Rád vyrážel do přírody, obzvláště na daleký sever, kde poznával divokou a nebezpečnou krásu svého království. Na Svalbardu během svých výprav viděl několik ledních medvědů, nebo polárních lišek, které se srandovně potápěly do sněhové pokrývky pro vystrašené lumíky. Příroda ho úplně učarovala a nebál se ani její stinné stránky. Na cestách mu dělal společnost jeden jeho bodyguard a velmi dobrý kamarád v jedné osobě. Byl v paláci pro Olivera nejbližším člověkem, ostatně mu korunní princ důvěřoval celým svým životem. Princátka někdy dělala ne úplně rozumná rozhodnutí. A jedno takové klopýtnutí se stalo i Oliverovi s jeho doprovodem. Bodyguard svému princi chtěl nápad rozmluvit, ale bylo to všechno úplně zbytečné. Jakmile se Oliver pro něco nadchne, jen tak s ním nikdo nehne. A co bylo špatného na pozorování překrásné polární záře? Když jste uprostřed ničeho jen na sněžnicích… Tak úplně všechno, Olivere! Jak to tak v horách a na severu bývalo, počasí se dokázalo změnit během pár minut. A to opravdu razantním způsobem. Dvojici chytla opravdu škaredá, nepředvídatelná sněhová bouře. Byli dezorientovaní, nevěděli, jakým směrem by se měli vydat. Ale někam vykročit museli, jinak by se jejich stav ještě zhoršil. Navzájem se o sebe opírali, bojovali s protivětrem a brodili se sněhem, který velmi rychle přibýval. Dramatická situace naštěstí nevyústila v tragédii. Čert ví, jak dlouho bouří museli jít, aby dorazili k malé vesničce Sámů. Oliver byl fyzicky unavenější než bodyguard, přesto mi mozek tak úplně nezmrzl. Zkřehlými rty vyslovil několik jednoduchých vět v sámském jazyce. Tak přeci jen se mu lingvistika hodila víc než ekonomie...

Několik dní trvalo, než se dvojice dala dohromady a než vánice ustala. Mezitím si s tamními obyvateli povídal a vlastně vůbec nedával najevo, jaké je jeho postavení. Ostatně to vypadalo tak, že Sámové neměli sebemenší tušení, že před nimi sedí jejich korunní princ. Oliver byl vlastně rád. Nechtěl, aby ho jeho poddaní vnímali jako slabocha. A tak si teď s miskou horké polívky v dlaních připadal - jako slaboch. Ale byl na tom pořád líp, než aby někde umrzl. Za své přežití si dva muži vděčili navzájem. Po takovém zážitku byl Oliver přesvědčený, že na vzdálené Laponsko nezapomene ani během své vlády.

Několik let se angažoval ve vnitrostátní i mezistátní politice. Jako korunní princ měl samozřejmě své povinnosti. A mezi nimi byl rozhodně sňatek. Nejlépe politicky výhodný. Naštěstí jeho matka byla dostatečně progresivní, aby ho nenutila do něčeho, co vyloženě nechtěl. Kolem třicítky by člověk řekl, že už bude tušit, jaké vlastnosti by jeho manželka měla mít. A opak byl pravdou. Nebo ne tak docela? Pozvání do illéijského království rozhodně působilo jako ta správná příležitost, jak upevnit vzájemná spojenectví. A kdo ví, možná vytvořit nějaká nová, nebo napravit ta poškozená.