Narodit se do rodiny, kde je jeden učitel není žádná procházka růžovým sadem. A co teprve, když učiteli jsou oba rodiče. Rodiče Odelie se znali již od puberty, kdy její otec, Theodore, byl bratr její matky Evelynn. Skrze to se často vídali u nich doma, i když vztahy nebyly příliš vřelé díky bratru Evelynn, který ji dělal pouze naschvály a Theodore byl občas donucen se přidat, i do hádek. Ledy se prolomily až když Evelynn nastoupila na stejnou pedagogickou vysokou školu jako Theodore. V tu dobu se již s bratrem Evelynn nepřátelil a tím pádem byl jako proměněný a díky tomu si padli do noty. Netrvalo to dlouho a krátce poté, co oba z vysoké školy vyšly následovala i svatba. Chvíli oba učili, oba na jiné škole, než přišlo očekávání prvního potomka, syna Dariena. Tři roky poté přivítaly na svět další dítě, právě holčičku Odelii. I přestože její rodiče byli učitelé, nebyli tolik přísní jak by se očekávalo, svých dětí si vážili a snažili se je vychovávat s respektem na obou stranách. Jediné, co ovlivňovalo jejich povolání bylo to, že místo bezcílných hraček, měly spíše vzdělávací hračky a od malička byly v obklopení knih, nemohly přece jako učitelé dopustit, aby již od malička neměli lásku ke studiu a vědění. Měli s bratrem poklidné dětství do doby, než se jim nenarodil další sourozenec. Čtyři roky poté co se narodila Odelia, se jim narodila sestřička Marielle. Nejdříve byli všichni vděční, Odelia byla ráda, že má sestřičku, o kterou se bude moct starat, stejně jako se o ní staral i její starší bráška. Kolem první roku života Marielle si rodiče začali všímat, že její vývoj není ani zdaleka podobny jako byl u jejich dvou dětí. Chvíli to nechali být, přece jen jako učitele dobře věděli, že každé dítě je jiné. Nakonec jim to nedalo a obrátili se na lékaře, kteří jim potvrdili jejich hlubokou předtuchu o zdraví jejich nejmladší dcery a to tedy, že je dost možné že jejich nejmladší dítě má mentální postižení, jen jakého typu ještě nebylo jasné. Následně byla potvrzena hluboká mentální retardace. Rodinu Calloway to změnilo od základu. A i když se Odelia chtěla o svoji malo sestřičku starat, nemohla se zbavit dojmu, že ona a ani bratr nejsou pro jejich rodiče již důležitými. Nebyla to samozřejmě pravda, jen malé dítě nedokázalo plně pochopit, co obnáší péče o jejich sourozence, který je od nich odlišný. Jejich matka musela skončit s učitelstvím, aby se o Marielle mohla starat 24/7, zatímco jejich otec stále chodil do práce a vydělával jim na veškerou péči. Jejich matka se s tím těžko smířila, nejdříve si myslela, že je jen chyba v jednom vývojovém období, poté, že je chyba na straně rodičů a nakonec vše hodila na sebe a nesla jakousi zodpovědnost, díky které (a lásce k jejímu dítěti) nebyla schopna Marielle předat do péče odborníků. Jak Odelia rostla dál, začala si uvědomovat, že ji s bratrem rodiče neposílají k prarodičům proto, aby měli oni více klidu a mohli se soustředit na školu, ale proto aby měli rodiče o starosti méně a mohli se více starat o Marielle. Odelia to Marielle nevyčítala, naopak od jejího staršího bratra Dariena, který jejich malou sestřičku neměl rád, ne proto, že byla jiná, ale proto, že jim dle jeho slov rozvrátila rodinu. Odmítával se vrátit od prarodičů domů, zatímco Odelia se vracela ráda, na malé sestřičce ji záleželo. Jenže postupem času cítila od matky jistou odtažitost a otce viděla jen o víkendech, ten se jim ale snažil ve volných dnech vše vynahradit a dával jim vše, i to co nepotřebovali, takže byli obklopeni těmi nejlepšími hračkami, oblečením, vším na co si pomysleli, jelikož lásku k nim nebyl schopen vyjádřit skrze strávený čas, nahrazoval ho hmotně. Když bylo Odelii deset, začala si všímat, že se s matkou děje něco jiného než vyčerpání. Když byli doma, byla matka místo odtažitosti agresivní, někdy úplně mimo. Malá Odelia se v těchto momentech, kdy byl otec v práci, starat o sestřičku sama, aby neotravovala prarodiče. Ne vždy to ovšem šlo. Spíše nikdy, ne párkrát to skončilo hnusnými škrábanci. Netrvalo to dlouho a díky chování matky, se k prarodičům přestěhovali s bratrem úplně, zatímco otec najmul pracovnici, která se starala o Marielle, jelikož jejich matka se plně poddala drogám. Bylo toho na ni příliš, nemohla učit, což nebyla pouze její práce, ale taky její koníček, její relax. Nemohla se plně starat o své další děti a brala to jako selhání, že jako matka nestíhá vše, proto se uchýlila k drogám, které ji nabídly chvíli zapomnění a klidu až se stala drogově závislá. Odelia to nesla hůře spíše skrze to, že musela bydlet u prarodičů, kteří byli o dost přísnější než byla zvyklá u rodičů. Byla nucena mít pevný řád, který se skládal z několika hodinového učení i ve volném čase. Chtěli totiž, aby byli jako jejich syn, tedy Odeliin otec. Nejlépe aby taky byli učitelé nebo lékaři. Prostě aby si vybrali povolání, na které by bylo pohlíženo prestižně a toho nemohli docílit bez pořádné edukace. Dokonce ji i bratra nechali přestoupit na soukromou školu, kterou jim sami platili, aby se jim dostalo přesně takového vzdělání vhodného pro jméno Calloway. Zakázali jim se vídat s jejich matkou, která na odvykacím oddělení podstupovala léčbu. S otcem se stále vídali, když méně, ale stále jim to vše vynahrazoval. Odelii se nelíbilo, že jim prarodiče zakazovali se vídat i s Marielle, kterou odsoudili jen díky mentálnímu onemocnění a nebrali ji za vnučku. Za vnouče brali pouze dokonalé dítě bez chyb, proto se museli chovat doma dle pravidel, dle etikety a kdo ví dle jakých dalších věcí. To nebylo něco, co by se Odelii líbilo. Tím, jaké dětství měla, byla celá roztěkaná a držet se dle pravidel bylo přesně to, co nechtěla. Kdo by to taky chtěl? Jenom blázen milující pořádek. Byla vynikající studentkou a poté, co její bratr, který byl patolízal prarodičů opravdu šel jejich vysněnou cestou, tedy na medicínu, se to čekalo od ní. Co se týká studijních předpokladů, tak by na to mělo, to žádná. Ale našla si jakési útočiště ve věcech, které dle jejích prarodičů byly ztráta času. Během jejího chaotického dětství, ve kterém si museli s bratrem vystačit sami si našla útočiště v čemkoliv, kde mohla být někým jiným. V knihách, filmech, dokonce i divadle. Milovala cizí příběhy, milovala psát svoje fiktivní příběhy. Bavilo by ji dělat cokoliv v čem by měla volnou fantazii a mohla by žít životy někoho jiného, jelikož ji nebavilo být stále seknutá v tom svém. Jakmile prarodičům navrhla, že by zkusila dráhu spisovatelky, okamžitě ji zarazili a vnutily ji spoustu důvodu, proč je tato práce nevděčná a není pro ni to pravé, až ji hodily do spíraly a začala o tom sama pochybovat. Také se našla v historii, jelikož kde najít spoustu příběhu nežli v historii? Díky tomu ji napadlo něco, co by mohli její prarodiče aspoň trochu přijmou a to cesta archeoložky. Tak mohla dostat na povrch to, co bylo necháno v minulosti a znovu to obživit. Nejdříve se to jejím prarodičům nelíbilo, ale pevně si stála za svým, zastal se ji bratr i otec. Při nástupu na vysokou školu se její matka vrátila z dlouhodobé léčby zpět domů za otcem, se kterým řešili, jak vyřeší situaci s Marielle, díky které se její matka dostala do situace, ze které si myslela, že není jiná cesta než cesta drog. Proto se shodli, že budou Marielle platit specializované centrum, ve kterém se o ni budou starat 24/7 a bude mít veškerou péči. Odelia si nejdříve myslela, že je vše tak, jak má být. Hlavně, že si našla studium, kterým by mohla žít, ale roztěkanost a nejistota se opět chopily slova a nějak si nebyla jistá, co vlastně v životě chce. I když dokáže o archeologii básnit hodiny a hodiny, nevím, jakým směrem chce, aby její život měl směr. To byl taky jeden z důvodů, proč si podala přihlášku do selekce. Také aby mohla utéct z rodiny, ve které její matka bojovala s nutkáním se znovu uchýlit k drogám, jen proto že ji chyběl ten pocit. Chtěla najít něco jiného něž chaotickou rodinu, ve které po ní chce každý něco jiného. Tak nějak doufala, že by v Selekci mohla konečně najít sama sebe a to co chce ona. To, že se tam vážně dostala ji docela vyděsilo, jelikož předpokládala, že se tam nedostane a ona bude pořád stále žít svůj život a jednou nějak něco dopadne. Že by vyhrála princovo srdce? To by byl fajn bonus k tomu najít klid v její roztěkané duši, která neví, co chce. Kdo ví, třeba je princova rodina klidnější než ta její.