Nina se narodila. A to je k této události vlastně to jediné, co lze spolehlivě říct. U jiných by se dalo říct, že se narodili do nějaké rodiny a nějakých poměrů, u Niny však nikoliv. Narodila se na špinavé, nuzné periferii Moskvy, na starém omšelém panelovém sídlišti neznámé ženě, která ji odložila k popelnicím a ponechala ji tam svému osudu. Nebýt kolemjdoucího policisty, který si jí všimnul, velmi brzy by v krutém ruském mrazu umrzla. Policista ji odnesl do jednoho z moskevských sirotčinců. Ostatně co jiného s evidentně zcela osiřelým a nechtěným dítětem dělat? Její matka byla zřejmě velmi mladá, pravděpodobně ani ne plnoletá, a tak se rozhodla tak, jak se rozhodla. Snad aby unikla společenskému stigmatu. Nina ji toto nikdy neměla za zlé, i když okolnosti svého narození neznala. Vnitřně si jakousi verzi pravdy vymyslela, aby nemusela žít s podivnou prázdnotou. Vymyslela si, že její matka byla nějaká šestnáctiletá dívka z okraje společnosti, pro kterou bylo dítě komplikace a bylo jednodušší se jí zbavit. Bylo to logické. Možná to byla i jakási projekce sebe samé do role matky. I ona patřila na okraj společnosti a měla tak pochopení pro takové situace.

Vyrůstání v sirotčinci bylo složité, ale byla ráda, že má alespoň střechu nad hlavou a většinu času i teplo a čerstvě uvařené jídlo. Spousta lidí na tom přeci byla ještě hůř. Velmi brzy se naučila, jak „nebýt na obtíž“, jak být nenápadná a tichá, a moc se na nic neptat. Prostě věci přijímat tak, jak jsou. Zásadní změna nastala, když bylo Nině 14 let. A to nejen změna osobní, ale i změna celospolečenská. Zemřel korunní princ a spolu s tím došlo k přesunu moci na rodinu dlouholetého královského rádce. Nějakou hříčkou osudu, snad jako vstřícné gesto k obyčejnému lidu, zavítala nová královská rodina do sirotčince, kde vyrůstala i Nina. Prý že nová princezna potřebuje komornou a že bude dobré, když bude věkově nastejno. Že prý bude lepší si komornou takto vychovat. Vhodných kandidátek zase tak mnoho nebylo, ale i přesto to byla čirá loterie. Něco se v ní však den před královskou návštěvou zlomilo – nechtěla být jen odevzdaná a smířená s osudem, že jednoho dne zemře zimou ve škarpě jako další anonymní bezdomovec. Toho večera se pečlivě umyla, vyspravila díry v punčochách a vše si hezky nažehlila, aby udělala dojem. Vypadala nuzně tak jako tak, ale proti ostatním dívkám byla znát nějaká péče a snaha. Snad i to byl důvod, proč si ji nakonec královská delegace vybrala, byť konkrétní důvody znají asi jen oni. Mladé Nině se rázem obrátil život vzhůru nohama. Trochu cynicky však nepočítala s tím, že by její maličkost měla v prostředí paláce dlouhou životnost. Nina ostatně věděla, že korunní princ zemřel. Psalo se o tom všude v novinách a pečovatelky v sirotčinci si o tom šuškaly. Nevěděla však nic víc, stejně jako každý. Stejně jako každý, i ona věděla, že je nebezpečné se ptát. Věděla, že v Rusku se dá vypadnout z okna i v domě bez oken, když kladete špatné otázky. Stejně jako v každém, i v ní byla geneticky zakořeněná smířenost s osudem a jakási lhostejnost ke smrti, která byla jen prostým faktem. Něco, co se zkrátka stane. Často navíc z rozmaru někoho jiného, někoho výše postaveného. Nabídnutou životní příležitost se však rozhodla chytnout za pačesy, jak se říká. Život v paláci byl jiný. V mnoha ohledech lepší, střechou netekla voda, když nic jiného. A jídlo bylo také lepší. Co se moc nezměnilo, byl důraz na disciplínu a na to, aby se na nic moc neptala a jen dělala to, co se jí řekne. A to ona uměla tuze dobře.

Jak roky plynuly, z pouhého přežívání se stalo něco, co dělala vlastně ráda. Princezna – Moskevská perla – byla daleko lepší, než by si kdy pomyslela. Byla to dívka z masa a kostí jako byla ona sama, s klady a zápory jako má každý jiný člověk. A jelikož byla její osobní komornou, brzy znala princeznu jako své k uzoufání prošoupané boty. Věděla, co má ráda. Co nemá ráda. A co víc – zjistila, že i ona je v tomto světě hozená do víru politiky jako každý jiný, a i ona se musí prodírat nástrahami, které to přináší. Tu roli ji nezáviděla. V pozdních teenagerských letech, kdy se princezně začínali dvořit nápadníci, viděla každý večer, jakou daň si to na ní vybírá. Viděla ten stres a tíhu, kterou nesla na ramenou. Snažila se jí život co nejvíc ulehčit. Stanovila si jako životní poslání, aby se princezna Anja cítila dobře a komfortně. Bylo to to jediné, jak jí mohla Nina ulehčit. Korunu za ní nosit nemohla. Ani za ní nemohla porodit dědice. Ani usednout na trůnu vedle ní a břímě s ní sdílet. Byly to myšlenky poněkud trýznivé, ale jako vždy to brala tak, jak to bylo. Dost možná právě tady začaly mít jedna k druhé opravdu blízko a navzájem jim na sobě záleželo.

Nevydrželo to však příliš dlouho, když princezna Anja odjela studovat do zahraničí a budovaný vztah mezi nimi byl přetržen. Avšak ne navždy. A dost možná to prospělo oběma. Každá z nich během odloučení dospěla a staly se z nich úplně jiní lidé. Tedy přinejmenším z princezny, Nina si připadala pořád stejně obyčejná, ale z princezny měla pocit, že se z poupěte stala rozkvetlá růže. Obdivovala, jak elegantní a sofistikovaná je. Brzy však zjistila i stinné stránky. Princezna se zdála být v ještě větším stresu než kdysi. Důvody, snad naštěstí, ale nevěděla. Bohužel došlo během návštěvy nového sirotčince k incidentu, který jejich životy opět obrátil vzhůru nohama. Od zraněné princezny ležící v nemocnici toho času odmítala odejít a byla po jejím boku až do doby, než usnula vyčerpáním na židli vedle lůžka. Tlak na výběr budoucího krále se pak stupňoval a ona se snažila být Anje vždy po boku a poskytnout jí alespoň nějakou útěchu a podporu. Naučila se dokonale číst signály, kdy bylo vhodné k princezně doběhnout s tácem sýrů nebo jiného jídla bohatého na laktózu. Naučila se poznat, kdy se na ní valí vlna úzkosti, aby pohotově přicupitala poblíž a jen letmo, téměř neznatelně se prsty dotkla princezniny ruky. Trápilo ji, že se trápí, ale co s tím? Cítila se bezmocně. A bezmoc se jen prohloubila, když zjistila, že společně vyráží do Illéy, aby si tam princezna našla budoucího manžela.