Sňatek mezi indickou princeznou a dědicem Indonésie byl odjakživa partnerstvím z rozumu. Po nekončících světových válkách a sílícímu vlivu Nové Asie, potřebovaly obě země politické posílení, kterého se v době aristokratů nejlépe dosahuje domluvenými sňatky. Parvati s Vikalem společně stanuli před oltářem po společné večeři, při níž byly přítomny obě královské rodiny. Tehdy se rozhodlo o spojenectví, jemuž obě země dostály. Rod Maharani si spojením se starobylým královským rodem zajistil ve své zemi silnou pozici. Po převratech, které v zemi panovaly, potřebovali potvrdit, že jsou opravdu tím nejlepším, co mohlo Indonésii potkat. Spojenectví s Indií královskou rodinu v očích obyčejných smrtelníků povzneslo a stala se tak hluboce obdivovanou a milovanou. Lid začal do nového královského páru vkládat obrovské naděje a dlouhodobě očekával prvního královského potomka. Parvati s Vikalem však měli s početím dítěte problémy. Pokud se nové královně podařilo otěhotnět, dítě nedonosila. Královský pár neúspěchy schovával za snahu zvelebovat zemi, v níž bylo špatně téměř vše. Veřejně prohlašovali, že se o potomka prozatím nesnaží, přestože za zavřenými dveřmi paláce procházeli nespočty léčb a zmařenými pokusy o početí. Až po dlouhých patnácti letech se podařilo něco, co manželé dávno považovali za nemožné. Parvati otěhotněla a aniž by o jejím stavu informovali veřejnost, donosila dítě až do sedmého měsíce. Láska mezi ní a Vikalem za roky nezdarů a vzájemné podpory pouze vzkvétala, byť se původně jednalo o domluvený sňatek. Vidina vytouženého přírůstku do rodiny jim vlévala do srdcí novou naději, a ačkoliv se jednalo o rizikové těhotenství, nahlíželi na svou budoucnost pozitivně. Od zdárného konce je dělil pouze měsíc a půl, jenže všechny pohádky bohužel šťastné konce nemají. Přestože pár o rizikovém těhotenství věděl od samého začátku, předčasný porod, který nastal při jednom z horkých letních dní, ani jeden neočekával. Pro Parvati nastala zdlouhavá muka, při nichž pro ni byla největší starostí její nenarozená dcera. Nailah nakonec světlo světa spatřila, byť téměř o dva měsíce dříve, než měla. Její narození s sebou však neslo jedno velké neštěstí - Parvati několik hodin po porodu zemřela kvůli náhlé embolii. Poměrně vzácnou porodní komplikaci lékaři včas nepodchytili, což zanechalo malou Nailu pouze v rukou jejího zničeného otce.
Od zahalení královského paláce do smuteční černé a bílé barvy roky plynuly poměrně táhlým tempem. Vikal se se smrtí milované ženy nemohl vyrovnat a Nailah první roky života trávila čas především v rukou chův a dvorních dam. Až v předškolním věku se její otec dokázal postupně vypořádat se ztrátou Parvati a poprvé se začal do života dcery angažovat. Pochopil, že je pro něj jediným spojením se zesnulou ženou a začal ji zahrnovat přílišnou péčí a hlubokou láskou. Rozmazloval ji a učil nejen muslimské, ale také hinduistické tradice. Snažil se jí ukazovat vše z indické kultury, aby se alespoň tímto způsobem mohla spojit s matkou, kterou nikdy nepoznala. Nailah díky tomu vyrůstala v milujícím domově i přesto, že již odmalička nebyla její rodina úplná. Jakmile dosáhla školního věku, byli jí přiděleni nejlepší učitelé z Indonésie a začali ji připravovat na budoucí vládu. Samozřejmě ji nekončící úkoly a hodiny etikety spolu se strategickými studiemi absolutně nebavily. Byla akční dítě, neustále pobíhala po pozemcích paláce a zabředávala do konverzací s každým, koho na chodbách potkala. Přátele mezi dětmi diplomatů a dvorních dam si vždy našla bez sebemenších problémů. Hledala v nich sourozence, které neměla. Bylo nad míru jasné, že je ani nikdy mít nebude. Vikal se odmítal znovu oženit. Byl až příliš soustředěný na zármutek a výchovu dcery, což začalo vést k zanedbávání povinností. Zatímco se věnoval svému jedinému dítěti, nevěnoval tolik pozornosti vlastní zemi. Situace v Indonésii byla přinejmenším tragická. V zemi začal opět panovat hladomor, špatná hygiena, pytláctví, nedostatek léčiv a nepřály jí ani klimatické podmínky. Zvedání hladin oceánu postupně a pomalu začalo zatopovat několik ostrovů, což až dodnes směřuje k přelidněnosti v nepostižených oblastech.
Vikal si závažnost situace začal více uvědomovat až ve chvíli, kdy už byla Nailah dospělá a nepotřebovala tolik pozornosti. Vyrostla z ní slušně vychovaná dáma, dbající na tradice dvou zemí. Přestože ji v průběhu dospívání lákal nespočet chlapců, nikdy ani jednomu z nich nepodlehla, aby zachovala svou ctnost dle královských pravidel. Její otec ji miloval, ale díky hluboké muslimské víře ji v některých životních oblastech pořádně dusil. Řádně ji připravoval na její budoucnost a již od útlého věku věděla, že si musí za partnera najít někoho ze zahraničí. Nejlépe člena královského rodu nebo přinejmenším titulovaného jedince. Indonésie nové spojenectví akutně potřebovala a s plynoucími lety to bylo stále znatelnější. Přesto na ni otec s výběrem partnera netlačil, pouze jí udával směr, kterým se má dívat. Sám našel v dohodnutém sňatku štěstí, ale považoval to za zázrak. Odmítal své dceři upřít nalezení pravé lásky, ale Nailah byla poněkud přízemnější. V srdci je romantička, ale zároveň se považuje za realistku. Když ve třiadvaceti letech dokončila vysokoškolské studium v oboru sociologie a politologie, vytyčila si nový cíl. Je odhodlaná si najít manžela, protože se dál odmítá dívat na plahočení otce ve vládě, který má příliš dobré srdce na to, aby jí nastavil ultimátum s hledáním budoucího spojence. Chce mu pomoci, a protože ji vládnutí ještě několik let nečeká, hodlá si najít výhodný sňatek. A co je lepší příležitost pro hledání spojenectví než návštěva Illéjského království v době Selekce? Nic. Proto pozvání do vzdáleného království přijala, zbalila si svých pět švestek a spolu s deníčkem, v němž si hodlá zapisovat vše o vhodných kandidátech, vyrazila vstříc osudu.