Během narození vyhrála Morrígan životní loterii – podařilo se jí dostat na svět pár minut před svým bratrem, dvojvaječným dvojčetem Kaidenem. Jindy zanedbatelný časový rozdíl znamenal podstatně odlišný vývoj života. Ona, prvorozená dědička trůnu. On, náhradník, druhý v pořadí prakticky na všechno myslitelné a důležité. Jako maličkým dětem jim to bylo vesměs lhostejné, dokud si spolu hráli, pobíhali po zahradách královského paláce (či spíše hradu), otravovali ovce a v holínkách poskakovali po plážích. Rodiče, oba obtěžkáni velmi zásadní národní hrdostí a láskou k Irsku, je učili, s menším či větším úspěchem, základy irské gaelštiny, snažili se je nadchnout pro hru na harfu. Otec – král se zároveň pokusil vzít děti na hon, zkusil to přesně jednou. Ani jeden ze sourozenců nebyl zrovna dělaný pro odstřel zvěře. Daleko raději vodili ovce na vodítku, pojmenovávali si jehňata a nejednou se pokusili na ovcích jezdit. Kaiden tak skončil se zlomenou klíční kostí. Morrígan se z mohutného berana shodit nenechala (línému zvířeti byla její dětská váha asi poměrně lhostejná). Při pohledu zpátky se Mor zdá tato doba téměř neskutečná. Jako ze života někoho jiného.
Jednou totiž muselo dojít na lámání chleba. Morrígan se připravovala na roli budoucí vladařky, královny svého lidu, a byla na ni kladena určitá očekávání. Královi rádcové, znavení tím, že musí toho pivovarného vtipálka neustále tahat, smýkat a vláčet ke stolu, prakticky ho přikurtovat k papírování, se zařekli, že něco takového už bez mrtvice nemůžou zvládnout. Mor byla tedy hnána od učitele k učiteli, od vychovatelky k vychovatelce, byla jí vštěpována veškerá moudrost a vědomí předků i současníků. Střelili by jí vědění rovnou do žil, kdyby to bylo možné. Historie, královské rody světa, mezinárodní politika, diplomacie, etiketa, zkrátka všechno nutné. Palácoví mudrlanti opravdu velmi toužili vycepovat z mladé dívky někoho, kdo se bude ve svém „oboru“ orientovat a zručně jej navigovat. Ze začátku se Mor snažila požadavkům vyhovět. Vzdalovala se od svého bratra, který, ač stále dostával vynikající průpravu, zkrátka nebyl prioritní. On nebyl budoucí hnací silou země. A nehledě na cokoliv, žádná péče rodiny ho nemohla zbavit dojmu, že ztrácí na důležitosti. A tu důležitost už nikdy nezíská zpátky.
V těch momentech počínající puberty se v něm začalo rodit něco temného, nekalého. Těžko říct, kdy ho poprvé napadlo, že zbavit se své sestry, odsunout ji bokem, je cesta za lepším životem. Za tím být nejlepší, nejdůležitější. Možná chtěl, aby mu věnovali více pozornosti. Možná byl zahořklý, vzteklý, cítil se zrazený, že ho jeho parťačka Mor opouští, aby se biflovala poučky a letopočty. Tak či onak, někde v sobě našel silnou zlobu. A začal si jí na sestře vybíjet. Nejdřív jí dělal naschvály, zamykal ji, lhal o tom, kde je, strašil ji a bral oblíbené věci. Pak začal být při občasných hrách a výletech agresivní. Snažil se ji uhodit, občas se mu to povedlo. Rodiče možná nechtěli věřit tomu, že to dělá schválně. Ani Mor ne, takový přece nikdy nebyl. To, že ji bratr přestal mít rád, jí došlo, když ji vylákal a následně shodil do hřbitovní krypty. Nikomu neřekl, kde je, a nechal rodiče a následně celý personál paláce pročesávat široké okolí. Mor byla mezitím schoulená ve tmě a zimě. Čekala. Nakonec z nudy prošla celou kryptu. Netušila, jestli v ní jsou nějací mrtví, nebo jen pozůstatky jejich odpočinku, mezi všemi pavučinami a sutí. Byla v ní spousta křížů, rozbitých náhrobků, ale ona přečetla příliš mnoho knih o své domovině a její mytologii, než aby měla strach. Našla si jedinou místnost, kam dírou ve stropě pronikala trocha světla, a eventuelně usnula na kamenné lavici. Tam ji taky našli, prochladlou, ale v pořádku. Tehdy dostal bratr poprvé doopravdy vynadáno. Tak, že se otřásala celá místnost, jak král s královnou v kánonu ječeli a spílali synovi do nebes. Kajícně se tvářil, dokud se na něj dívali dospělí – hned poté sestře tiše slíbil, že její koruna bude patřit jemu. A ona má své místo přesně tam, mezi prachem a pavučinami. Tohle není konec.
Taky nebyl. Celý palác se snažil Kaidena držet od sestry dál a zároveň pokračovat v běhu jejich života, jak měl být. Veřejnost o ničem z jejich rivality nevěděla, co se týkalo Irska a celého světa, sourozenci k sobě chovali vřelé vztahy. Ve skrytu ale Morrígan dostávala pode dveřmi vsunuté ohavné kresby, výhružné vzkazy, představy Kaidena o tom, co jí provede. Shodí ji ze schodů, probodne ji, pověsí ji z lustru nad hlavním schodištěm. Při něčem takovém bylo těžké soustředit se na výuku a reprezentaci z postu princezny, když věděla, jak moc jí o to chce Kaiden připravit. Málo spala, zírala před sebe, hubla, byla uzlíček nervů. Vytvářela své soukromé teorie, kdy už se bratrovi povede dostát tomu, co sliboval. Která noc pro něj bude ta šťastná. Jakým nožem jí ublíží. Jestli to bude bolet. A co budou dělat rodiče, až najdou její tělo. V určitých okamžicích se zdálo nevyhnutelné, že se tak stane. Možná ne dnes nebo zítra, ale brzy. Nemohli se jeden druhému neustále vyhýbat. Nešlo to. Setkávali se na večeřích a událostech, kde byla rodina pohromadě. Kde museli působit jednotně. Tak končila Mor s modřinami na holeních, s otlaky hrotů vidličky na hřbetu ruky, jednou se Kaidenovi dokonce podařilo ji čímsi přiotrávit, tak, že prozvracela dva dny. Naschválů, přímých a nepřímých útoků, byla spousta. Stal se jejím osobním démonem. V určitých chvílích sama přemýšlela, jestli nemá pravdu. Jestli si opravdu post korunní princezny zaslouží. Jestli se své korunovace vůbec dožije. Pozitivní zpětná vazba od rodičů a učitelů bojovala s oblakem nenávisti, který se vznášel kolem jejího bratra. Proto jí připadalo absolutně bláhové, když se rodiče rozhodli adoptovat jejich příbuznou z matčiny strany, malou dívenku Esmé, které při autonehodě zahynuli rodiče. Veřejnost toto gesto kontrovala s velkou přízní, vyzdvihovala altruismus a srdečnost královské rodiny. Adoptovaná princezna byla kouzelný dáreček, ale Morrígan okamžitě přemýšlela, co může nezřízená střela Kaiden provést s novou sestřičkou, ke které se upíraly oči. Nechápala, jak rodiče mohli do panoptika hrůz a teroru přivést další dítě a z celého srdce si přála, aby odjel. Aby Kaidena poslali pryč, někam za moře, na internátní školu, hlavně daleko. Aby se zbavili jeho a s ním i všech starostí.
Ať už si to přála jakkoliv, modlila se k čemukoliv, nějaká síla ji vyslyšela. Jen ne tak, jak si plánovala. Eventuelně se dozvěděla, že Kaiden bývá častěji nemocný a příliš neopouští své komnaty. Výhružné dopisy ustaly. Poprvé za dlouhou dobu se mohla trochu nadechnout, získat trochu klidu a projít se palácem, zahradami, okolím hradu, aniž by se bála, že na ni někde číhá s kuší, připravený jí poslat šíp mezi oči. Paranoia byla stále přítomná – on nebyl. Lépe jedla, více spala. Postupně to začalo být zvláštní. Příliš táhlé a tiché. Když bratra viděla, byl popelavý ve tváři, neduživý, chyběl mu apetit, ani k ní nezvedl své jindy nenávistné oči. Rodiče byli plní obav, Esmé se na Kaidena ptala, ale ona necítila nic. Jen vyčkávala. Nakonec přišla diagnóza – Beckerova muskulární dystrofie. Genetické onemocnění, které zapříčiňovalo postupný úbytek svalové hmoty. Prognóza nebyla dobrá. Více padal, špatně chodil, a mělo to být horší. Tělesné deformace, potíže se srdcem a dýcháním, nakonec vozíček nebo upoutání na lůžko a skon dřívější, než by kdo předpokládal. Celá rodina, včetně Mor, se za ním byla podívat. Do té místnosti vkročila poprvé po dlouhé době a viděla na posteli ležet schlíplého svého bratra, osobního démona posledních let. S prázdnýma, propadlýma očima, sípavého, bledého. Dívala se na to, jak je křehký, jak ruce, které psaly a kreslily všechny ty ohavnosti, bezvládně leží na dece. Najednou nechápala, čeho se měla bát. Byl to kluk, nemocný puberťák. Démony nemusí po paláci vozit v křesle. I kdyby jí chtěl naplivat všechny nadávky světa, musel by se k tomu několikrát nadechnout a pak by jim nedokázal dostát. Byl směšný. Ubohý, churavý, bezmocný. Teď byla s nenávistí řada na ní. Tak dlouho jí ztrpčoval život, ničil dětství, narušoval její výuku, koníčky, spánek, každý aspekt jejího života a teď z něj bylo nanicovaté nic. Usmívala se, když ho pozorovala. Začala ho navštěvovat, tu a tam. Ten temný, všepožírající pocit ji posiloval, revitalizoval to, co v ní Kaiden zlomil.
Morrígan se proměnila. Konečně okusila svobodu, sílu. Nadřazenost, kterou jí tolik vyčítal. Nic z toho už nemohlo odejít, nemohl jí to vzít. Ve svých sedmnácti letech doslova rozkvetla jako člověk. Do očí se jí vrátila jiskra, do vlasů lesk a do tváří barva. Zármutek sdílený s rodinou nad nemocí bratra jen předstírala a ještě ne zvlášť dobře. Několikrát se o tom s rodiči pohádala. Ale nemohla cítit smutek nad někým, kdo by se zasadil o to, aby dodýchala, kdyby byly karty rozdány naopak. Zahodila veškerý soucit a nasazovala masku, když to bylo třeba. V soukromí se rozhodla stát jeho noční můrou, fantomem, který se plíží po nocích. Občas se posadila ke Kaidenovu lůžku a povídala mu. Vyprávěla, co nového zažila, kde byla. Jak ji lidé vítali, co nového otevřela, s kým se seznámila a jak se měla na plesech a večeřích. Popisovala krásná místa, nové lásky, zážitky, o kterých věděla, že je neprožije. Vyžívala se v jeho zoufalství. Považovala to za spravedlnost. Už nikdy nedostane zpátky roky, které kvůli němu pohltil strach, tak mu alespoň ukáže, o co všechno teď přichází on. Časem potřeba Kaidena týrat ustoupila. Stala se z něj vzpomínka, duch, který okupoval komnaty ve východním křídle. Nebrala ho na vědomí. Ani když nesrozumitelně prskal, že ji zardousí. Ani když v deliriu sliboval, že za to všechno zaplatí. Jen se usmívala. Nad jejím životem už neměl žádnou moc. To by se dřív postarala o bublinu v prázdné jehle ona sama. Vyhrála.
Její život pokračoval dál. Po dokončení palácového vzdělávání ji čekal krátký povinný vojenský výcvik. Vlastně jej vítala s povděkem, jako rozptýlení, i když důvodně tušila, že ostrostřelec z ní nebude. Nejvíce si oblíbila auta, helikoptéry a letadla. Pro ně se nadchla i Esmé, která začala vykřikovat, že z ní bude bojová pilotka. S mladší sestrou si pěstovala pěkný vztah, malá princezna k ní vzhlížela a ona v jejích očích neviděla žádnou zákeřnost, jen vřelý zájem. K Esmé se vracela ráda. Následoval výběr vysoké školy. Trinity College byla jasnou volbou. Nejprve se, pro účely vládnutí, rozhodla studovat právo a politické vědy. Nijak překvapivý obor, v podstatně nástavba na to, co se učila celý život. Zaměřila se tedy více na právní stránku věci, s důrazem na mezinárodní obchodní právo a lidská práva. Studium na univerzitě ji chytlo, byla v tom dobrá a hodiny strávené v knihovně ji bavily. Klid, ticho, a staré svitky vázané v kůži. Ráda se účastnila akcí v kampusu a propůjčovala své jméno pro dobré účely. Nevyhnutelně přitahovala pozornost, i tu nežádoucí. Najít si přátele mimo aristokratické kruhy tedy nebylo jednoduché a i tak inklinovala k těm, kteří dokázali porozumět tomu, jak její život funguje – děti vlivných rodičů, celebrity, talentovaní zahraniční studenti. Prožila nějaké románky, dostaveníčka pod rouškou noci, zrady i bulvární odhalení. Ve svých 24 letech zdárně ukončila právní magisterské studium a odmítla přestat. Inkoust na diplomu ani nezaschnul a ona už se rozhodla pustit do boje o další, tentokrát zájmově zaměřený, konkrétně keltská studia a anglicko-irská literatura, s expanzí do dalších jazyků, popřípadě klasických studií. Tolik jí nezáleželo, jestli odpromuje až za deset let. Chtěla jen studovat, nasávat vědomosti, neopouštět akademickou půdu. A mezi to vklínit své povinnosti, které se na ni valily se vzrůstající intenzitou. Přebírala více společenské události, objevovala se na diplomatických jednáních a státních návštěvách. Rodiče byli stále příznivci toho, aby Irsko zůstalo více či méně uzavřenou zemí – ona nikoliv. Nechala se vidět v diskusích s evropskými průmyslovými lídry, proklamovala snahu pomoci mladým lidem v Irsku žít důstojným životem a navrhovala, aby se Irsko poučilo i ze zahraničních zkušeností, nekonzervovalo se samo do sebe. Postavila svou platformu na rozšíření irských spojenectví a kulturní expanzi do světa. U veřejnosti se setkala se smíšenou reakcí, stejně jako u rodičů, ale nikdy nepochybovala o tom, že je dokáže obrátit na svou stranu. Její důvod návštěvy Illéy v době Selekce je tedy poměrně zřejmý – spojenci se sami nezískají a vztahy samy neupevní. Vdavky zatím nepovažuje za životně důležité. Nápadníků z řad irské šlechty má dostatek a, ostatně, o ty další též není nouze. V médiích vyvolal poprask její vztah s britským řidičem Formule 1 a velmi oblíbený byl také románek se švédskou metalovou zpěvačkou, kde se, podle bulváru, pomýšlelo i na zásnuby. Ale nejvěrnějšími společníky stejně zůstává královské stádečko šlechtěných ovcí a její tři border kolie, Quinn, Cian a Madra, které se jí s pomocí podařilo vytrénovat na nesmírně šikovné pastevecké pracovní psy. Na závěr, v poslední době je velmi populární streamovaná D&D kampaň, do které se přidala, a ve které hraje společně s dalšími mladými irskými osobnostmi. Dobrodružnou výpravu bere jako oddech, odpoutání se od často vyčerpávající reality. Možná i proto, jako princezna, hraje postavu Tabaxi barbara, aneb Naštvaná číča útočí.