Maevina existence je jen chyba. Chůvy v sirotčinci Mercy jí to dávaly dost jasně najevo, napříč názvu organizace, pro kterou pracovaly, poněkud nevybíravým způsobem. Zprvu si to ani neuvědomovala. Nerozuměla kradmým pohledům, které si vyměňovaly postarší paní, co kontrolovaly, jestli děti snědly všechnu zeleninu. Neslyšela šeptavé rozhovory mladších pracovnic, které místo toho, aby hlídaly, že si jejich svěřenci nerozrazí hlavu o roh stolu, sdílely mezi sebou drby o lidech, kteří jim do péče svěřili další nechtěné nemluvně, nebo o osudech zemřelých rodičů, kteří po sobě zanechali další hladový krk, o který se v Mercy musely starat. Mluvily o tom s plytkou lítostí, která mnohdy nevydržela ani půlku věty, než daly průchod senzačním teoriím o tom, jestli náhodou nevychovávají utajovaného levobočka té či oné celebrity nebo snad některého člena královské rodiny či jejich nejbližších rodinných přátel.
Jak rostla, začala si toho všímat víc. Víc rozuměla. Víc chápala. Málokterá chůva dělala tuhle práci proto, že by měla děti ráda a chtěla jim pomáhat. Byla to prostě práce, kterou dělaly, protože nebylo zbytí, a všechny tyhle šeptandy byly jen způsob, jak si zkrátit dlouhou chvíli, pro některé byly možná předmětem krátkodobých fantazií o tom, jak si jednoho krásného dne pro toho levobočka přijde nějaký benevolentní rodinný příslušník a vytrhne je z šedivé, nepřátelské vize budoucnosti, která na každé jedno dítko nevyhnutelně čekala.
I na Maeve. Děti jako Maeve se neadoptují, i když jí dodnes vrtá hlavou, proč. S tou nízkou porodností a vším tím kolem – proč ji nikdo nechtěl? Protože se s ostatními dětmi rvala od momentu, co dokázala v ruce udržet pastelku? Protože odmalička měla takový znepokojující pohled, který ostatním sázel do hlav myšlenku, že s ní něco určitě není v pořádku? Ať už byl důvod její konstantní nechtěnosti jakýkoli, naučila se s tím nějak žít. Musíte, když žijete v Mercy. Děti, které moc pláčou, si nevšimnou, když jim někdo vezme přímo zpod nosu půlku jejich svačiny nebo počmárá jejich oblíbenou knížku. Obojí se jí stalo, v zcela přirozené návaznosti – nejdřív plakala nad tím, že nemá maminku, pak brečela ještě víc, když jí z talíře zmizely sušenky, a tak pro slzy neviděla jak se stránky Amélie a tma proměňují v jeden velký barevný chaos. Poté brečela tak moc, že celá zrudla a nemohla dýchat. A od té doby už nebrečela nad ničím, ne před ostatními. I před sebou se naučila skrývat vlastní slzy, uzamykat je do dusivých vzlyků kdesi v šedé zóně mezi hrdlem a rty.
V Mercy to ale nebylo všechno špatné, i když mnohdy ano, ne vždy, i když většinou ano, ne každý, i když mnoho ano. Měla tam svoji oblíbenou chůvu, která ji učila číst a nosila jí ty nejkouzelnější knížky. Našla si tam kamarádku, Lucy, kterou zachránila před stejným osudem se svačinou, jaký kdysi potkal ji. Lucy zemřeli rodiče a neměl se o ni kdo postarat, a tak skončila tam, v Mercy, odpadlík života v sedmi letech. Maeve nevěděla, jestli jí závidět i těch pár let, které strávila s milující rodinou, nebo ji litovat, že o ni přišla. Zezačátku cítila obojí. Milovala ji a nesnášela zároveň. Litovala ji, a přitom si přála, aspoň na chvíli, okusit teplo matčiny náruče, o které Lucy přišla. Byla sobecká a mnohdy nefér vůči své jediné kamarádce, ale vytrvaly, a nakonec opustily sirotčinec společně.
A společně se také protloukaly životem. O nejistotě jejich budoucnosti si byly obě dost dobře vědomy. Vybavené základní znalostí jazyka a diskrétní matematiky, pár dolary a ranečkem oblečení, nezbývalo jim nic jiného než se začít pořádně otáčet, aby neskončily na ulici, což obzvláště v Columbii nebylo radno s narůstajícím problémem gangů visícím ve vzduchu jako jedovatý opar. Ne vždy se dařilo. Hlavně Maeve. Lucy sice nežila ve čtvrté kastě dlouho, ale ze svých dětských let si i tak odnesla jemnost a šarm, nepopiratelné charisma, kterým si získávala srdce zaměstnavatelů – a přemlouvala je, aby dali šanci i Maeve. Protože kdykoli nevyhnutelně dostala padáka, Lucy šla spolu s ní. Zprvu kvůli pocitu sounáležitosti, později proto, že je lidé začali házet do jednoho pytle. Neustálé změny práce nepřinášely zrovna moc peněz, a pokud něco měly, Maeve si zarputile stála za rozhodnutím část věnovat lidem v nouzi. Lucy měla jiný názor – to ony přeci byly v nouzi. Jak mohly pomáhat ještě někomu jinému? Mezi dívkami to postupně, pomalu a plíživě, vytvořilo prasklinu. Než se nadály, zel mezi nimi pořádný kaňon.
Jejich cesty se na nějaký čas rozešly. Život o samotě začal být poněkud… neudržitelný. Už předtím žila v poměrně nuzném bytečku, finanční tíseň ji ale zavanula do jedné z chudinských čtvrtí, kde se člověk bál zahnout za roh. Zoufalství zde prosakovalo do zdí i křivých chodníků a nutilo lidi dělat věci, které si omlouvali jako cenu vlastního přežití. Maeve stále střídala práce, v žádné se neohřála dost dlouho na to, aby si udělala mezi kolegy přátele, nebo aby získala hlubší vhled v oboru, kterému se věnovala. I tak se ale naučila spoustu věcí – pracovat se zahradními nůžkami a křovinořezem, postavit zeď a smontovat nábytek, nahodit udičku nebo jak se relativně bezpečně šťourat v elektronice. A teď, když na své barvité resumé může hrdě napsat, že i oranžová vesta je cesta, se jí spousta takových vědomostí hodí. Jeden by nevěřil, co všechno jsou lidé schopni vyhodit. A něčí odpad je něčím pokladem… jejím. Nedá se říct, že by dumpster diving byl její oblíbenou aktivitou, ale člověk si zvykne. A když jí to vyneslo nafukovací matraci, usoudila, že to asi i stálo za to, i když ji musí často vyspravovat pořádnými kusy izolepy.
Tohle ale pochopitelně nebyl život, který si přála. Ale stačil, dokud se jí v něm opět neobjevila Lucy s krvavým nosem a slzami v očích. Zapletla se se špatnými lidmi, a teď na to doplatila. A ony zase byly jen ty holky, kterým se někdo snaží sebrat svačinu… Nastal čas to změnit. A Selekce byla přesně tím prvním šíleným nápadem, který stálo za to vyzkoušet, i když věděly, že šance, že jednu z nich vyberou, se blížila nule. Ale proč by pro jednou nemohla stát štěstěna na jejich straně? Odeslaly přihlášky a zapomněly na to, jakmile znovu naskočily na kolotoč skutečného života.
Dokud Maeve jednoho dne neobdržela obálku s pozvánkou do paláce.