Frederico se narodil 8. května na výročí konce druhé světové války jako prvorozený syn krále Pedra IX. a královny Marie. Už od útlého věku bylo evidentní, že má poněkud jinou povahu než bylo v jejich rodině typické. Zatímco starší generace měly tendenci klást důraz na disciplínu a jistou dávku absolutistické autokracie, malý Rico byl rozlítaný všude, všechno ho zajímalo a bylo nemožné ho udržet na jednom místě. Slovy klasika: disciplína dostávala v jeho případě pěkně na prdel.
Odjakživa byl fascinovaný mořem a jako malý dokázal celé hodiny sedět v přístavu v Cascais, a sledovat, jak lodě připlouvají a odplouvají, a mizí za obzorem.
Jejich rodina měla k tomuto stylu života blízko, a tak se tomu ani nikdo nedivil. Jednou se mu dokonce povedlo proplížit se z paláce a připojit se k posádce fregaty portugalského námořnictva, která si ho všimla až v momentě, kdy už zvesela brázdili hladinu Atlantiku.
Přirozeně, ztráta následníka trůnu neprošla bez povšimnutí moc dlouho a posádka lodi vše urychleně nahlásila. Jaké překvapení to bylo, když si pro malého Rica přijela portugalská vlajková loď, z níž shlížel řádně nasupený tatík. Dlužno dodat, že horší pořízení bylo s mamkou, která ho doma seřezala pantoflí hezky po jižansku.
V rané dospělosti vystudoval politologii a zahraniční vztahy na Lisabonské univerzitě. Nebyl by to ovšem Rico, aby se spokojil jen s nudnou teorií, a tak hned po studiu navštívil Brazílii, Angolu a Kapverdy, tedy země, které dříve byly v portugalském vlivu. Po návratu dobrodružství neměl dost, a tak narukoval do portugalské armády – konkrétně do námořní pěchoty, kde strávil několik let.
Během služby v armádě během zátahu na pašerácký gang našel v lodi pašeráků i papouška žako. Už tehdy mu ze zobáku nepadalo nic jiného než sprosťárny. U námořní pěchoty také poznal svého nejlepšího kamaráda, se kterým u armády začínali i končili společně. Vybudované pouto nechtěl Rico přetrhnout, a tak zajistil, aby jeho kamarád mohl pracovat v paláci jako jeho osobní strážce.
Kromě papouška si z vojny přivezl i tetování kotvy na levém rameni, z čehož rodiče nebyli vůbec odvázaní, ale na dvoumetrového chlapa už se blbě bere bojová pantofle, takže to záhy zase vyšumělo.
Krátce po návratu došlo k zasnoubení se španělskou princeznou Isabelou. Jejich vztah byl složitý a poznamenaný napětím mezi jejich rodinami a zeměmi. Jednou, když šel inkognito do lisabonské taverny, se kvůli Španělsku dokonce porval a odnesl si rozražené obočí. Bylo to pěkně hloupé se rvát za Španělsko uprostřed Lisabonu. Ale když už měl španělskou snoubenku, byla to přece otázka cti.
Zasnoubení bylo odsouzeno ke krachu, který Rico nesl těžce a pak dlouho o žádnou budoucí královnu neusiloval. Usmíření se Španělskem však považuje za jeden ze svých cílů jako budoucího vladaře.