Ida se narodila jako nejmladší dítě islandského krále, do země větru, ledu a ticha. Od dětství žila mezi dvěma bratry, alespoň nějakou dobu, než se stala nehoda, která zatřásla celou zemí. Smrt jejího bratra nesla velmi těžce, i proto se z ní stalo to, čím je dnes. Pro Indu to byl zlom, který rozdělil její život na „předtím“ a „potom“. Po jeho smrti se palác stal chladnějším místem. Rodiče se uzavřeli do smutku a Atlas byl náhle jediným dědicem. Povinnosti ho pohltily ještě víc. Často nebyl doma, a když byl, byl vzdálený – tělem přítomný, myslí jinde.
Inda zůstala sama se strachem. Začala se na něj upínat způsobem, který si sama nedokázala vysvětlit. Každé jeho zmizení v ní probouzelo paniku. Každé zpoždění ji vracelo k Isakově smrti. Nešlo jen o lásku k bratrovi, ale o zoufalou potřebu neztratit poslední pouto, které ji spojovalo s rodinou, s dětstvím, se světem, který se jí rozpadl.
Stala se majetnickou – ne proto, že by chtěla Atlase vlastnit, ale proto, že se bála prázdna, které by po něm zůstalo. Hlídala jeho návraty, zajímala se o každé jeho zranění, žárlila na každého, kdo si ukrajoval jeho čas. Sama sebe za to nenáviděla, ale nedokázala přestat. V hloubi duše věděla, že pokud ztratí i Atlase, nezůstane už nic než led a ticho, stejné, jaké jí zůstalo po jejich nejstarším sourozenci. A tak se Inda naučila milovat ze strachu.
A žít s vinou, že láska může být stejně ničivá jako ztráta. 
I snad proto začala vyhledávat adrenalinové sporty, ať už to bylo sjezd na lyžích z nejvyšších vrcholků v zemi, lezení po skalách, nebo potápění se do hloubky moře. Maskovala tím svůj strach a mnohem raději než strach o rodinu, nechávala svět vidět strach o to, zda se z těch svých dobrodružství vůbec vrátí. Čím více nebezpečné to bylo, tím více se do toho pouštěla bez rozmyšlení. 
Když zrovna někde nelítala, věnovala se charitě, kterou sama založila jako odkaz bratrovi, i ji tak pojmenovala. Institut, kde se mohly chudé děti učit, aniž by se musely bát, že na to nebudou mít dostatek financí. Něco, na co by Isak byl pyšný.