Vyhlášení dlouho očekáváné Selekce princezny Katherine dodalo královské rodině na vrtkavé kredibilitě – ta byla po celá desetiletí ovlivněna řadou nepříjemných eskapád, které vztah s veřejností krutě poznamenaly. Dodržení tradice se tedy stalo vítaným rozptýlením v nejistých dobách – a skutečně zafungovalo. Detailně sledovaný průběh soutěže přinesl romanci jako z pohádky. Katherine si mezi pětatřiceti nápadníky vybrala svého vítěze a zároveň i jednoznačného favorita lidu – Josepha Williamse – syna palácového stájníka. To, co přišlo pouhých několik týdnů od velkolepé svatby, překvapilo mnohé. Bulvární plátek zveřejnil fotografie nastávající královny v těsném objetí svého milovaného ještě před začátkem oficiální Selekce. Lid se bouřil a požadoval okamžitou reparaci. Ta o několik měsíců později skutečně dorazila, a to v podobě vytouženého prvorozeného potomka – korunního prince Elliota. Již od samého začátku bylo všem jasné, že pokud si má rodina získat dávno ztracenou důvěru, nesmí nic ponechat náhodě.

Není pochyb o tom, že přírůstek do rodu Schreave, alespoň částečně uklidnil rozeštvané davy a přinesl nespokojeným poddaným nastávajícího krále – prvního mužského nástupce za celá desetiletí. Mladý rošťák se okamžitě stal miláčkem lidu, vymodleným dědicem illejského trůnu a budoucím vládcem, který by mohl království navrátit dávno zašlou slávu. Mnozí by jistě rádi konstatovali, že narodit se se zlatou lžičkou v puse, přináší nespočet privilegií. Nemýlili by se, a přesto by jejich prohlášení nemohlo být dále od pravdy. Jakmile byl Elliot schopen srozumitelně komunikovat, rodiče jej spravili o jeho nelehkém osudu. Bezstarostné dětství mu narušoval nátlak na všeobecnou přípravu na roli korunního prince a pozdějšího krále, a také fakt, že se jednoho dne ožení s neznámou cizinkou, kterou si z houfu adeptek sám vybere. Na příchod dcer Illéy do svého domova se tak začal chystat v podstatě od dětství. Nebýt mladšího bratra, bylo by jeho dospívání charakterizováno zejména snahou o dokonalost a zákazem čehokoliv, co alespoň zdánlivě připomíná kratochvíle či neefektivní využívání volného času. S Winstonem měl tu možnost vymýšlet lumpárny všeho druhu – ta vážnější provinění jim samozřejmě vynesla řadu disciplinárních opatření. Od zkrácení už tak brzké večerky, svévolného promlouvání do duše, až po tresty o něco vynalézavějšího rázu.  Ačkoliv je odjakživa limitovalo postavení, neustále peskující matka, a řada trénovaného palácového personálu, pokaždé si dokázali užít ohromnou porci zábavy, za kterou hodiny v otcově pracovně skutečně stály.

Přítomnost mladšího sourozence formovala dokonce i princovo dospívání. Ve chvílích, kdy byli oba bratři vystavováni jistému očekávání vlastní neodbytnou matkou, dotěrnými médii či dvorním moderátorem Markem, který si ve výchově princů rád bral slovo, stáli Winston s Elliotem vždy po svém boku. Jeden druhého doučoval tam, kde ten druhý tápal, a jestliže jim byla zadána samostatná úloha, s radostí ji proměnili v týmovou spolupráci. Byli schopni se navzájem krýt, bránit toho druhého, či se doplňovat během hrůzostrašně dotěrných rozhovorů. Byť i staršího z bratrů podrobili zevrubné hudební nauce, hraní na klavír se nikdy nestalo jeho parketou. Sám sebe označuje za hudebního teoretika nežli zkušeného praktika. Více než kytarista či houslista, se vždy cítil být zoufale mizerným zpěvákem karaoke a vášnivým sběratelem gramofonových desek všemožných žánrů. Do svého osobního vlastnictví zatím nahromadil alba řady kultovních kapel, ale také nejrůznější vážnější počiny a nekonečné seznamy filmové hudby, které mu pomáhají se soustředit při práci.

Praktické vzdělávání našlo své uplatnění i v otcově doméně – právě při jedné z lekcí, kdy se jeho kobyla splašila a shodila jej ze svého sedla, došel názoru, že se těmto majestátním lichokopytníkům bude raději obloukem vyhýbat. Oproti Winstonovi nebyl pro polo stvořen, a ač se svůj strach snažil zdolat nesčetněkrát, dosud zůstává nepokořen.  I v současnosti v něm některé administrativní úkony vyvolávají obdobný pocit, z jejich plnění, na rozdíl od jízdy na koni, žal, osvobozen nebyl. S každou zahraniční návštěvou přicházely otázky spojenectví, strategických kroků, politických agitek či všemožných reprezentativních plesů a charitativních akcí. Čím více jej jeho matka kritizovala za mediálně nepřípustné chování, tím rychleji se jeho počínající úzkost prohlubovala. V období puberty, jak to bývá časté, přišly první náznaky vzpoury. Řadě pravidel se vzpříčil, a pokud zrovna některá velice okatě neporušoval, plánoval, jak svoji matku vytočit jakkoliv jinak. Nedovoloval si více, než doopravdy mohl – nikdy nebyl blázen a hlupák, postupem času přešel do jakési odevzdanosti, kterou si někteří mohou interpretovat jako flegmatičnost. Chvíle rebelie plánoval ostražitě, dostatečně dopředu a do detailů, zejména proto, aby tím nepoškodil jméno královské rodiny, a to, na čem on i jeho bratr tak usilovně dřeli. Nelíbila se mu představa toho, že by se měl ochudit o dětské lásky a vážná přátelství, a ačkoliv mu Katherine vztahy urputně zakazovala a ve výběru kamarádů se snažila mít vždy poslední slovo, dokázal si za svůj život najít pár více či méně vážných známostí. Když se po jedné takové dostal s královnou do ošklivého konfliktu, jenž vyústil v propuštění dotyčné ze služeb královského dvora, zapřísáhl se, že nikomu dalšímu už neublíží. Než přišla Selekce, sledoval, jak se jeho mladší bratr seznamuje, jeho přátelé uzavírají sňatky s dlouhodobými partnerkami, a jim poštou přicházejí tisíce oznámení o zásnubách veledůležitých vévodů.

Počátek dospělosti se nesl v klidnějším duchu, Elliot se soustředil na pomoc druhým, na návštěvy dětských nemocnic, ale také trávení času s pořádným zástupem bratranců a sestřenic z otcovy strany. Nebyla to pro něj povinnost, s dětmi si odjakživa rozuměl, a v tom, co dělal, nacházel smysl. Po letech domácího vzdělávání nastoupil na prestižní Angeleskou univerzitu, a zatímco Winston se našel v architektuře a v dobrovolnictví, staršího bratra přijali na fakultu mezinárodních vztahů. S jednadvacátými narozeninami přibyly do Elliotových povinností zasedání se členy výborů, účasti na dlouhých a nudných poradách, či vojenských ceremoniálech. Začal se angažovat v exekutivních rozhodnutích, která ještě před několika lety sledoval zpovzdálí. V celé řadě oblastí se začal profilovat a názorově rozcházet s vlastní matkou. Když se mu čas od času zadařilo uvolnit se ze spárů královských lektorů či z přednášek státnického smýšlení, snažil se dohnat ztracený čas s bratrem. Později, jakmile se Winston začal angažovat v charitativní činnosti na africkém kontinentě, se za ním několikrát vypravil, aby jej osobně podpořil a alespoň na chvíli opustil svoji rodnou domovinu. Byly časy, kdy svému bratrovi záviděl volnost a to, že má nad svým osudem alespoň částečnou kontrolu. Přesto se špatným vztahem s královnou nenechal odradit a nikdy nepolevil v projevování svých názorů, v řadě koníčků či snaze zdiskreditovat místní bulvár pošetilými odpověďmi na ještě pošetilejší dotazy. Velkou část svých výstřelků se naučil zdařile skrývat a plnit to, co se po něm chce, ač s lehkými úpravami. 

Zhruba před rokem si z jedné obvyklé návštěvy útulku odvezl tříletou fenku zlatého retrívra – Vanilku. Okamžitě jej zaujala zejména svojí neodbytnou snahou o neustálou nápomocnost, za níž se skrýval příběh o nedokončeném asistenčním výcviku a následné putování po celé řadě nevhodných rodin. Od té doby, přestože se setkal s nepochopením ze strany obou rodičů, ji s sebou bere téměř kamkoliv. Vanilka je energická fenka, která snadno přilne ke komukoliv. Její temperament působí lehce komicky, ráda asistuje, ač to není zrovna třeba, dožaduje se neustálého drbání, a kamarádí se se vším a se všemi.

V současné době je hrdým držitelem ihned několika titulů. Kromě toho očividného šlechtického vlastní ještě magisterský, jehož získání pro něj představovalo spíše nadlidský úkon. Doteď není jisté, kde skončila diplomová práce na téma "Analýza Wilsonových politických rozhodnutí během 3. světové války a reakce zahraničních spojenců", její pozůstatky se však čas od času zjevují na krbových římsách po obvodu celého paláce. Konec studia se nečekaně stal předzvěstí dlouho očekávané Selekce, a proto, k oslavě jeho pětadvacátých narozenin, byly královským dvorem rozeslány přihlášky k účasti v soutěži, která slibuje možnost stát se princeznou a později také illejskou královnou – jeho maličkost je spíše bonusem.