Elara Kentwell se narodila v provincii Lakedon. Už její jméno, které znamená „hvězda“ nebo „světlo“, jí vybrala matka s nadějí, že dcera přinese rodině štěstí. A zdálo se, že se přání naplnilo – Elara byla od malička dítě, které přitahovalo klid i chaos venkovského života, a dokázala se přizpůsobit obojímu.

Její rodina patřila do Čtyřky, což jim umožňovalo žít relativně pohodlně, i když nikdy nebyli bohatí. Vlastnili menší statek se stájí, několika koňmi a rozlehlými loukami. Otec, Darren Kentwell, byl uznávaný trenér, který se specializoval na prodej a výcvik jezdeckých koní. Matka, Maris, se starala o domácnost a vedla menší obchod s jezdeckými potřebami, kde občas prodávala i rukodělné výrobky z kůže. Elara vyrůstala se dvěma mladšími bratry, kteří se později více zaměřili na zemědělství a práci s půdou, zatímco ona zůstala věrná stájím.

Od raného dětství měla Elara zvláštní dar: koně ji poslouchali. Zatímco jiní začátečníci se museli potýkat s pády a tvrdými lekcemi, Elara působila na zvířata klidně a přirozeně. Její otec o ní často říkal, že „s koněm nemluví slovy, ale srdcem“. Už ve dvanácti letech dokázala sama rozjezdit hříbě, které se jiných lidí bálo, a její jméno se v Lakedonu začalo šířit mezi chovateli.

Dospívání pro ni znamenalo dny plné práce. Brzké vstávání, krmení, hřebelcování, vyjížďky v dešti i sněhu – to vše bylo součástí jejího života. Když měla chvíli volno, raději si sedla do trávy s knihou o koňské anatomii nebo si kreslila siluety hřebců na papír. O velkých večírcích, tanci nebo dívčích zábavách slyšela jen od jiných – pro ni bylo štěstím být u stáje. Přesto jí to nikdy nepřišlo jako ztráta. Společenský život jí připadal vzdálený a trochu cizí.

Elara byla vždycky spíš pozorovatel než účastník. Dokázala si všímat drobných detailů – pohledu, nervózního gesta ruky, napětí v těle člověka i zvířete. Naučila se tím vycítit nálady, což jí při výcviku koní nesmírně pomáhalo. Tento dar se však přenesl i do mezilidských vztahů: snadno poznala, když někdo lže, nebo když je nervózní. Sama ale měla potíže vyjádřit, co cítí ona.

Když přišla zpráva o Selekci, rodina byla rozdělena. Matka ji povzbuzovala, aby se přihlásila – viděla v tom šanci pro lepší život a možnost, že jejich rodina vystoupí z anonymního stínu Lakedonu. Otec byl zdrženlivější. Tvrdil, že Elara patří k zemi a ke koním, ne do paláce. Sama Elara dlouho váhala. Neměla touhu stát se princeznou – svět šperků a plesů jí připadal vzdálený, skoro cizí. Ale nakonec pod tlakem rodiny, a možná i ze zvědavosti, podepsala přihlášku.

Do paláce přijela s jednoduchou výbavou: několik skromných šatů, jezdecké boty, které si přinesla navzdory radám matky, a na zápěstí tenký kožený náramek spletený z otěží jejího prvního koně. Byl to její talisman a připomínka, odkud pochází.

​