Bianca je přesně ten typ člověka, který ve vás zanechá dojem. I když si nejste jistí, jestli jste ji vlastně pochopili. Je v ní směs protikladů, které se neperou, jen se doplňují. Na první pohled působí otevřeně, s jiskřivou energií, která dokáže rozzářit i nejtišší kout knihovny, kde tráví většinu dní. Mluví rychle, občas přeskakuje z tématu na téma, jako by se bála, že její myšlenky utečou rychleji, než je stačí vyslovit. Dokáže vyprávět o čemkoliv - o autorovi, který ji zklamal poslední kapitolou, o konspiračních teoriích spojených s klasikou, o tom, proč je zápletka z jejího oblíbeného románu vlastně metaforou k životu. A přesto, když se pokusíte mluvit o ní samotné, o tom, odkud přichází, kam jde nebo proč má v očích občas stín, který se tam nehodí, uzavře se. Nechává vás tápat, protože víc než o její minulosti vám napoví to, jak se dívá, jak se směje a jak rychle dokáže změnit téma. Lidé ji často označují za záhadu. Ne v dramatickém smyslu, ale v tom lidském, obyčejném. Má v sobě cosi, co nedokážete rozluštit, a to i když před vámi sedí s kávou v ruce, směje se a mluví, jako by vás znala odjakživa. Ve skutečnosti si pečlivě vybírá, komu dovolí nahlédnout pod povrch. Těch pár, kteří se tam dostali, ví, že za její energií se skrývá něco křehkého. Ne slabost, spíš jistá únava z lidí, kteří slibovali, že zůstanou, a pak nezůstali. Bianca má ráda ruch, ale zároveň potřebuje ticho. Když zmizí z knihovny, najdete ji pravděpodobně s knihou v ruce, někde mezi regály, sedící na zemi, obklopenou papírem a tichem. Miluje ten moment, kdy se svět kolem zpomalí a ona se může ztratit v příběhu. Detektivky a romantické romány jsou její největší slabostí, ta kombinace logiky a citů ji fascinuje. U jedné hledá odpovědi, u druhé útěk. Často říká, že knihy jsou jediná místa, kde se může ztratit, aniž by se bála, že ji někdo nenajde. Přestože má ve čtení stovky příběhů o lásce, v realitě se k ní staví skepticky. Možná proto, že kdysi věřila, že ji potká takovou, jakou ji znala z románů - hlubokou, opravdovou, naplněnou. A protože realita bývá ošklivě nepoetická, naučila se lásku brát jako něco, co se děje jiným lidem. Sebe z té rovnice prostě vyškrtla. Zklamání ji nenaučila nenávisti, jen opatrnosti. Dokáže flirtovat, smát se, udržet hovor v lehkosti, ale jakmile se začne přibližovat té citové hranici, která by mohla znamenat skutečnou blízkost, ucukne. Ne proto, že by nechtěla, ale protože se bojí, že by to zase skončilo stejně - tichým odchodem někoho, kdo sliboval, že zůstane. Naštěstí má Bruna. Ten pes je její nejvěrnější posluchač, parťák a často i jediný, kdo s ní sdílí ticho bez rozpaků. Bruno je velký, trochu neohrabaný, s pohledem, který by vyděsil každého pošťáka, ale Biance leží u nohou jako malý plyšák. Když se zasměje, zvedne hlavu, jako by věděl, že to dělá kvůli němu. A když pláče, neptá se proč. Jen si k ní přilehne. Možná i proto Bianca říká, že pes je jediná bytost, která miluje bez otázek. Práce knihovnice ji naplňuje víc, než by kdokoli čekal. Miluje dotek papíru, zvuk, který vydá zavíraná kniha, i prach, který se zvedne, když vytahuje svazky, na které už roky nikdo nesáhl. Knihovna je pro ni útočiště, místo, kde má všechno smysl. Každá kniha má své místo, každý příběh svůj konec, a to je systém, který Biance dává klid. Je pečlivá, ale ne puntičkářská. Ví, kdy má nechat věci být, i když by je mohla napravit. Umí být rázná, když jde o knihy nebo o pravidla, která chrání jejich svět, ale k lidem přistupuje s lehkostí. Na první dojem může působit, že si dělá legraci ze všeho, že všechno bere s nadhledem, ale to je jen obrana. Smích používá jako jiní používají zbroj. Je to její způsob, jak nedat najevo, že něco bolí. A i když se ráda směje, málokdo viděl, jak se směje doopravdy, bez filtru, bez obav, že to někdo zneužije.