Novodobá podoba francouzské monarchie v mnoha ohledech symbolizuje jakýsi nevydařený pokus o skutečně fungující královskou rodinu. Z pohledu veřejných vztahů se toto prohlášení jeví jako nadmíru pravdivé – všemi milovaný a staletí vládnoucí rod de Sauveterre, blahořečený klenot jednoho z nejrozvinutějších království západní Evropy. Za zdmi versaillského paláce nicméně panuje chaos, jemuž vládne jediná osoba: ctěná královna Honoriné. Moudrá, leč přísná žena s osudem nadmíru nelehkým. Když se jí ve věku osmatřiceti let konečně podaří otěhotnět, a to rovnou s dvojčaty, ještě netuší, že o ně během krátké diplomatické cesty soukromým letadlem nadobro přijde. Clémence, starší ze sourozenců, se má společně se svojí družkou Colette stát pozdějším králem, a ve správný čas předat žezlo pýše rodu de Sauveterre, synu Léonovi. Tak káže zákon o dědictví. Náhlá a naprosto nečeká smrt dvou členů královské rodiny, vyvolává vlnu solidarity v celém světě. Zdrcená Honoriné má pochopení pro truchlící Colette a její skandální chování pečlivě hájí před veřejností. Královnina trpělivost ovšem není bezedná, a když dospívající šlechtic pokračuje ve stopách své závislé matky, rozhoduje se k radikálnímu kroku. Léon s podporou parlamentu, který vyjadřuje svoje obavy vůči budoucnosti království, abdikuje, a společně s matkou odjíždí na jih země. Bez titulu, bez podpory národem milované královny, naprosto zdrcen.

Tak by zřejmě vyzníval závěr kroniky rodu Sauveterre, nebýt jednoho, poměrně podstatného detailu. Královna neměla dva potomky, nýbrž tři. Necelé dva roky po porodu dvojčat se jí zadařilo počít znovu, v téměř čtyřiceti letech. Francie se mohla těšit z dalšího člena královské rodiny, a ačkoliv se to zprvu zdálo naprosto nečekané, vzhledem ke královninu pokročilému věku, porod proběhl téměř bez komplikací. Princ Édouard byl od raného dětství pěkné kvítko – nevychované a zhýčkané. Jeho divokou povahu zkrotilo až narození dcery Bernadette. Ve věku sedmnácti let byl donucen velice rychle dospět a převzít zodpovědnost za vztah s mladou dcerou vévody, Jacqueline. Přestože chtěl původně mladý pár se svatbou počkat, byl okolnostmi dohnán ke sňatku. Z mladé a nerozvážné lásky se stal závazek dostát královským povinnostem, ke kterým si Jacqueline velice brzy vytvořila odpor. Když byl její vztah s Édouardem poznamenán úmrtím princových sourozenců, dostalo se jejich manželství do hluboké krize. Zatímco mladá dívenka rostla jako z vody a svůj volný čas trávila s bratrancem Léonem, královnin nejmladší syn střádal plány na vstup do armády.

Dětství princezny Bernadette se neslo v duchu přísného režimu v paláci ve Versailles a v neustálých hádkách Édouarda s Honoriné. Jestliže byl její otec výjimečně přítomen, snažil se veškerý volný čas věnovat své dceři. Bernadette brzy našla zalíbení v rybolovu, cyklistice a v rytířských turnajích, které královská rodina každoročně. Otcova absence vytvořila z těchto zážitků naprosto ojedinělé situace – návštěvy kostela a hraní na varhany, výlety po Francii, společné pečení. Pozice v armádě totiž mnohdy znamenala měsíce dlouhé vojenské mise, během nichž trnula hrůzou, zda se její otec vrátí živ a zdráv. Osmiměsíční výjezd do válečné oblasti na východu Evropy byl pro královnu Honoriné poslední kapkou. Rozhodla, že se celá rodina přestěhuje do nedalekého zámku Fontainebleau, zhruba hodinu vzdáleného na jihovýchod od Paříže. Oficiálním prohlášením v tisku byla snaha královské rodiny rozšířit oblast svého působení.

Změna prostředí nebyla dospívající dívce po chuti. Až příliš si zvykla na ruch hlavního města a své dosavadní přátele. Když ani vyhnanství z Versailles nepřesvědčilo jejího otce o výstupu z armády, parlament společně s královnou konečně rozhodli. Édouard nebude dědit trůn, místo něj se korunní princeznou stane jeho dcera – a pokud ani ta v průběhu dalších let nevykáže dostatečnou zodpovědnost ke koruně, bude mít Francie možná nejmladšího krále v historii, Bernadettina bratra. S tímto nečekaným exekutivním rozhodnutím přišel návrat zpět do paláce. Královna si vyžádala přítomnost obou dětí, aby na ně mohla uplatnit svůj kajícný vliv. Dívku osobně naučila správnému oblékání, a všemu, co by správná královna měla umět a znát. Na co sama nestačila, pojali za své světoví lektoři z oblasti etikety, historie a politiky. Pro princeznu to byla změna naprosto nedozírného charakteru. Náhle se z pozice čtvrtého nástupce na trůn stala korunní princeznou a příští královnou Francie.

Toto rozhodnutí samo sebou přineslo obrovský zájem veřejnosti, a to nejen mediální. Bernadette se na jedné z obvyklých beneficí pařížského dvora seznámila s o dvacet let starším hercem Laurentem Cartierem – mužem promiskuitní a manipulativní povahy. Neplánované těhotenství tento románek velice rychle ukončilo. Když se o počatém dítěti dozvěděla rodina, okamžitě zasáhla. Laurent pod tlakem okolností podepsal smlouvu o mlčenlivosti a princezna Jacqueline byla donucena vydávat nenarozené dítě za své. V pozadí událostí se královna Honoriné odhodlala k radikálnímu kroku – na veřejnost vydala prohlášení o studiu mladé dědičky trůnu v zahraničí, zatímco Bernadette uvěznila ve Versailles po dobu jejího těhotenství. Během této doby se řada dvorních dam a komorných stala její oporou. Když po letech přišla nabídka návštěvy Illéy, Honoriné ji označila za naprosto nutnou. Byla to totiž dost možná poslední příležitost dokázat, že se Bernadette na post královny hodí. V budoucnu zřejmě nastane den, kdy bude muset vyjít s pravdou ven a přiznat pětiletou dceru Nadine, kterou veřejnost považuje za její mladší sestru.