Beatrix se narodila v Nizozemsku do rodu, který byl po generace spjat s dvory a správou. Její dětství bylo pečlivě uspořádané. Matka měla v povaze decentní eleganci, otec byl správce, který si cenil pořádek, čísel a prosté slušnosti. Od malička se učila, že krása a řád nejsou protiklady. Rodinné vazby na panovnický dvůr vznikly dávno před jejími narozeninami a přirozeně pokračovaly. Už jako malá byla Beatrix posílána do paláce – nejdřív na výuku jazyků, etikety a protokolu, postupně i na letní pobyty. Tady poprvé potkala dvojčata, Aarona a Adriana. Všichni tři spolu vyrůstali. První zlom přišel v období, kdy se jejich dětství lámalo v dospívání. Aaron se tak stal prvním chlapcem, kterého kdy políbila, prvním chlapcem, u kterého si uvědomila jistou přitažlivost a to se jí drželo ještě poměrně dlouhou dobu. Stále tam je, alespoň z její strany, jistá přitažlivost, což je důvod, proč se k sobě stále vracejí po fyzické stránce. Další zlom přinesla první skutečná odpovědnost u dvora. Nespočet úkolů a požadavků, které musela plnit a ustála je se vztyčenou bradou. Mezitím rostlo její povědomí o tom, co se od ní očekává. Čím starší byla, tím více jí rodina jemně naznačovala, že by se hodil výhodný sňatek. Návrhy se objevovaly, některé lichotivé, jiné zjevně účelové. Beatrix je vyslechla, poděkovala a nechala plynout. V té době si naplno uvědomila, jak křehké je balancování mezi osobním a veřejným. Vztah s Aaronem se stal sporadickým, spíš okamžikovým návratem do známé krajiny než cestou vpřed. Beatrix si v paláci nacházela spojence i mimo nejvyšší patra. Objevila, jak důležití jsou lidé, které veřejnost neuvidí: muž od světel, žena, která včas našije lem šatů, kuchař, který přizpůsobí hostinu dietám, o nichž se netrumfuje v rozhovorech. Tyto vztahy se staly součástí jejího stylu vedení. Mezi ní a královnou se v té době vytvořila blízkost, která překračovala formální rámec. Královna v ní viděla někoho, kdo umí pečovat o celek, aniž by zapomněl na jednotlivce. Beatrix v ní viděla ženu, která nese tíhu, o které se nemluví. Přibyly zahraniční cesty, sezóny, kdy palác žil běhy událostí, a sezóny ticha, kdy se opravovala okna a vztahy. Beatrix si během let vytvořila síť kontaktů i mimo dvůr – řemeslníky, organizátory, přátele v přístavech, a tak dále. Naučila se propojovat „velké“ s „malým“. Když přijel významný host, dostal tulipány z pole, když bylo třeba vyřešit problém, sáhla po lidech, kteří tomu rozuměli více než ona. Některé večery byly prázdné, jiné hřejivé díky setkání s lidmi, kteří ji neviděli jako funkci, ale jako Beatrix. Naučila se přát si málo a přijímat mnoho. Když se někdy vracela k Aaronovi, bylo to beze lži – věděla, co si dávají, i co si nedají. Nejsilnější poučení její minulosti je, že stabilita není dar, ale práce. Že dvůr stojí na drobných rozhodnutích a že lidskost není slabost, pokud má pevné okraje. Naučila se, že zranitelnost je bezpečná jen tehdy, když je přiznaná, že mlčet je někdy moudré a jindy zrádné, že moci se člověk nemá bát, ale nemá si ji zamilovat. Naučila se také, že domov je někdy méně adresa a více způsob, jak se ráno podívat z okna. Minulost pro ni není vitrína, ale zásobník nástrojů. Dokáže z ní vytáhnout trpělivost, odpověď a dokáže ji zase odložit, když musí prostě běžet – protože svět se hýbe, a ona s ním.