Aurora byla doslova dáreček, i když ne úplně chtěný. Narodila se v zimě, v ne úplně příznivém období, matce samoživitelce. Svého otce nikdy nepoznala, její matka o něm ovšem už od chvíle, kdy se Aurora naučila slovo „proč“, nemluvila v nejlepším. Byl označován za lháře, podvodníka a vydřiducha, tudíž si tento názor později osvojila také. Lásku ale nikdy nepocítila ani od ní – matka byla spíše přísná, neústupná a vždy připomínala, že nejdůležitější je mít co jíst a střechu nad hlavou. Dětství proto nebylo radostné, ale spíše plné povinností a starostí, které by v tak mladém věku patřily dospělým. Musela už od útlého dětství pomáhat. Nosila vodu, čistila, prala a pracovala na drobných brigádách, které se jí podařilo najít. Všude, kde to bylo možné, si vydělávala drobné peníze, aby doma nebyl úplný nedostatek. Matka ji nikdy nepochválila, protože byla přesvědčená, že pomoc je samozřejmost. A přestože jí Aurora občas vyčítala tvrdost a chlad, hluboko uvnitř chápala, že matka neměla jinou možnost. Byly jen dvě a musely se spoléhat jedna na druhou. Jednu věc jí však matka přece jen dala – lásku ke květinám. Sama kdysi pracovala krátce v zahradnictví a vždy věděla, jak se o rostliny postarat. Do života, kde nebyl prostor pro jemnost a něhu, květiny přinášely cosi uklidňujícího. Naučila se vnímat jejich tiché poselství, sledovat, jak rostou, a chápat jejich cyklus. Vždy říkávala, že květiny nikdy nelžou, když jim dáš péči, vrátí ti ji krásou. V zahradě nebo i u malého truhlíku za oknem nacházela klid, který nikde jinde neexistoval. Když jí bylo dvaadvacet, matka přišla s rozhodnutím, které změnilo její život. Selekce. Tvrdila, že je to jediná šance, jak se dostat „výš“, jak konečně zajistit lepší život nejen pro ni, ale i pro sebe. Aurora cítila spíš tlak než mateřskou péči. Nechtěla odejít do prostředí, které bylo cizí a nebezpečné, ale nemohla matce odporovat. Žily vždycky „z ruky do huby“ a věděla, že i malá šance na lepší budoucnost je víc než nic.