Princezna Artemis vyrůstala na královském dvoře, kde dokonalost nebyla ideálem, ale povinností. Její otec, přísný a neústupný král, vládl se železnou rukou, zatímco její matka představovala vzor elegance a sebeovládání. V jejich domě nebylo místo pro výbuchy emocí – láska se projevovala činy, ne slovy. Artemis sice věděla, že ji rodiče milují, ale něžné objetí nebo slova útěchy se stávaly vzácností. Naučila se proto spoléhat hlavně sama na sebe. Dětství princezny Artemis nikdy nepřipomínalo pohádku. Zatímco jiné děti si hrály s panenkami, ona se učila držet příbor, uklánět se a vést diplomatický rozhovor. Od útlého věku se pohybovala v prostředí plném protokolů, pravidel a očekávání. Když ostatní děti běhaly po zahradách, Artemis seděla v učebně. Její svět tvořily knihy, notové zápisy a etiketa. Ve studiu vynikala. Byla bystrá, vnímavá a učenlivá. Každá lekce jí připadala snadná. Brzy zvládla nejen dějiny a politiku, ale i hru na klavír či šerm, který se stal jejím způsobem, jak si vybíjet energii. Ale čím víc ovládala všechno kolem sebe, tím víc v ní rostla touha po výzvě. Po něčem, co by nedokázala na první pokus. Tou výzvou se stala jízda na koni. Zpočátku se jí nedařilo. Každý pád bolel nejen tělo, ale i její hrdost. A právě tehdy potkala Raphaela, syna významného diplomata. Byl trpělivý, klidný a laskavý. Pravý opak přísného dvorského prostředí, které znala. Naučil ji, že chyba není selhání, ale cesta. Postupem času se mezi nimi vytvořilo silné pouto, které přerostlo v lásku. Když dosáhli plnoletosti, rozhodli se už dál neskrývat. Jejich vztah se stal symbolem mladé generace. Spojení dvou světů, které by se jinak nikdy nepotkaly. A když jí Raphael na jedné z jejich společných cest po světě požádal o ruku, přijala. Bylo jí třiadvacet, když se stala manželkou muže, který jí dokázal dát to, co dvůr nikdy neuměl – pocit, že je milována taková, jaká je. Jejich manželství bylo pohádkové. Líbánky strávili v Brazílii, jejich oblíbené zemi, kde se mohli na chvíli ztratit z očí světa. Po návratu do Řecka působili jako dokonalý pár. Silní, elegantní, zamilovaní. Společně zastupovali království a lidé je zbožňovali. A pak přišly Vánoce, které navždy změnily všechno. Každoroční proslov královské rodiny se proměnil v noční můru. Během přímého přenosu do sálu vtrhl útočník a vypálil několik ran. Když výstřely utichly, otec i Raphael leželi bez života. Artemis a její matka přežily – fyzicky. Ale jejich duše se roztříštily. Pachatel se nikdy nenašel. A s ním i odpovědi. Artemis se uzavřela. Vina, smutek a ticho se staly jejími společníky. Trpěla hlubokými depresemi, které se s časem mírně zlepšily, ale nikdy zcela nezmizely. Naučila se opět vstávat, mluvit, reprezentovat, ale v jejím pohledu zůstal chlad, který kdysi neznala. Její matka se z tragédie nikdy nevzpamatovala. Vládne jen formálně, duchem je pryč. Všechna zodpovědnost pomalu přechází na Artemis. A s každým dnem se přibližuje okamžik, kdy bude korunována na královnu, okamžik, na který ji celý život připravovali, ale který sama nikdy nechtěla. Od tragédie uplynuly dva roky. A právě nyní se Artemis rozhodla znovu vyjít do světa. Její první cesta vede do Illey – země, kterou si kdysi s Raphaelem chtěli společně prohlédnout. Není jasné, proč ji zvolila – možná ji láká dívat se na průběh selekce, možná se jen snaží utéct před minulostí, než ji definitivně pohltí korunovace.