Anja vždycky věděla, že se stane královnou. Jen si nikdy nemyslela, že se to stane takhle.
Romanovci měli vždy blízko k bývalému carskému rodu. Fjodor byl nejbližším rádcem cara Savelije Orlova a jeho děti měly zase věkově blízko ke korunnímu princi Maksimovi, jedinému synovi a dědici trůnu. Trávily spolu spoustu času hraním, učením a vytáčením jejich rodičů k nepříčetnosti, všichni si ale potají říkali, že je jen dobře, že spolu Anja a Maks tak dobře vychází – koneckonců, byli si od dětství zaslíbení. A Anje to nevadilo, byla dobrá, vzorná dcera, i když trochu rošťácká, povinnosti vůči rodině přijímala ale jako nejstarší s hrdostí a grácií. Navíc měla Makse opravdu ráda a tehdy, když byla ještě docela malá, ji nijak neznepokojovala myšlenka manželství s někým, koho nemiluje v romantickém slova smyslu.
Dnes ví (nebo si to alespoň představuje), že zjišťovat něco takového by bylo mnohem snazší po Maksově boku. Vzala by si ho, měli by spolu děti a byli by stále nejlepší přátelé, i když by k němu necítila ani zdaleka tolik, co by si zasloužil. To už byl osud domluvených manželství. Ale byli by šťastní. Nebýt toho, že Makse těsně před jeho čtrnáctými narozeninami uložili do země a zlomený Savelij se vzdal trůnu v prospěch Fjodora. A Anji osudem stále bylo stát se královnou Ruska.
Ale proč takhle, proboha?
Čas ale na nikoho nečeká, ani na korunní princeznu, a tak se chopila otěží svého života a přijala další zodpovědnost, další povinnosti, další úkoly. Dětské pošťuchování mezi sourozenci se změnilo v potřebu udržet své bratry v lati, aby neposkvrnili reputaci jejich rodiny svými nezbednými žertíky, později se musela naučit ukočírovat i jejich soutěživost a nebrat si jejich průpovídky o jejím budoucím panování moc k srdci. Otec jí věnoval ještě více pozornosti než kdysi, když se v její budoucnosti skvěl titul královna-manželka, a dal si záležet na tom, aby byla Anja znalá všeho, co by mohla příští královna potřebovat. Miloval ji a jistým způsobem rozmazloval, pokud ale něco chtěla, musela si to zasloužit a odpracovat, a tak z Anji vyrostl dříč a perfekcionista.
Vyrostla z ní ale také překrásná žena. Fjodorovi přátelé si z něj tropili žerty ode dne, co se narodila, když říkali: „Jak může být někdo tak ošklivý otcem tak líbezného děvčátka?“ Shodou okolností postupně přišli tito „přátelé“ o své postavení, jakmile se Fjodor ujal vlády. Nicméně, Anja byla ve svých šestnácti letech krásná mladá dáma dobrých způsobů a původu, ovšem nezaslíbena. A tak, od večera, kdy byla v den svých narozenin uvedena do společnosti, začal kolotoč nekonečných rande s mladými syny oligarchů a někdy i s nimi samými. Každá taková schůzka zanechala princeznu s pachutí žluči v ústech a žaludkem jako na vodě. Dala by cokoli za to, aby její první polibek proběhl tak, aniž by musela strávit následující hodinu zamčená v koupelně ve snaze sedřít si jazyk a rty, aby ze sebe dostala jeho sliny, ve snaze smýt ze sebe stisk jeho rukou na svém těle a napravit si make-up tak, aby nikdo nepoznal, že brečela.
Byl tohle opravdu její osud? Ne, pokud s tím mohla něco udělat.
I „propustky“ z randění, si musela odpracovat. Nelitovala ale ani na moment. Ponořila se hlouběji do studia a nalezla takové zalíbení v historii, že se ji později rozhodla studovat na vysoké škole. Zjišťovala, jaké nadace a charity by mohla podporovat, jakých dobročinných akcí se účastnit. Zasvětila svůj život zemi, o které napříč špičkovému vzdělání věděla tak žalostně málo. Protože když má vaše soukromé učitele pod palcem někdo, kdo chce a může přepsat minulost, ani korunní princezna možnost dozvědět se pravdu.
Ani ta nejtemnější tajemství před ní ale nemohla být navždy skryta. Fjodor zprvu nechtěl ani slyšet o vysokoškolském vzdělání v zahraničí, po měsících píle a spousty přemlouvání („Jen pomysli na to, jak bychom mohli posílit vztahy s ostatními zeměmi!“) svolil. Jeden rok.
Jeden rok, který strávila na univerzitě v Londýně. A že to byl ROK. Nemohlo to začít hůř. Byla zvyklá na zvědavé pohledy, ale tyhle v ní vzbuzovaly neklid. A v moment, co v přednáškách došlo na Rusko, zjistila proč. Nejdříve si myslela, že to, co slyšela o své zemi z úst předních historiků, musely být jen lži a výmysly, propaganda, která měla zbytek světa poštvat proti její vlasti. Později se jí začali její spolužáci vyptávat na zavražděné novináře, pracovní tábory, na věci, které jí přišly tak brutální až nereálné. Na prince Makse. Musela zjistit, kde leží pravda. A co zjistila, jí zlomilo srdce. Nic nebylo tak, jak si myslela. Každá otevření nemocnice, sirotčince nebo centra pro seniory, kterého se účastnila, každá benefiční akce, každý dar charitě nebo rozšíření sbírek muzeí a galerií – její obličej měl jen rozptýlit pozornost od zvěrstev, které se jí děly přímo pod nosem. Každý článek internetových médií, který našla, si pokládal stejnou otázku: „Ví princezna o dění ve vlastní zemi? Podílí se vědomě na zametání všech těchto skandálů pod koberec?“
Najednou to všechno začalo dávat smysl. Celý její perfektně nalinkovaný život, každá položka v jejím pečlivě vypracovaném harmonogramu, který se na poslední chvíli změnil kvůli důležité a neodkladné záležitosti. Proč ji otec nechtěl pustit do zahraničí. Proč tady měla přístup k širšímu spektru internetových stránek, knih, filmů, ale také fotografií a historických záznamů. Rusko žilo ve vlastním světě, předstíralo triumfy, kde se na ně z učebnic historie šklebily prohry, a křivdy tam, kde žádné nebyly.
Tento rok jí otevřel oči ale i v jiném směru. Zamilovala se do ženy. A poprvé v životě to nechtěla dusit v sobě, i když byla pod neustálým dohledem bodyguardů, kamer a novinářů. Věděla, že tomu nikdy neunikne, ale na malý moment chtěla aspoň předstírat.
Po návratu domů už nic nebylo jako dřív – a zároveň si všechno sedlo zpět do zajetých kolejí. Když se jí zeptal, co se za ten rok naučila, řekla mu pravdu. Když se zeptal, co si o tom všem myslela, lhala. Chtěla vědět jen jediné: co se skutečně stalo Maksovi? Víc se ale nevyptávala. Jestli měla jednoho dne usednout na trůn a obrátit věci k lepšímu, bude lepší, když nikdo nebude vědět, co se jí opravdu honilo hlavou.
Vybralo si to na ní ale svoji daň. Běžné strachy přerůstaly v úzkosti, až z nich nakonec vznikla monstra úzkostných záchvatů a panických atak. Dokázala je skrývat docela obstojně, dokud i jí nepřerostly přes hlavu. Ironicky se jí stal vysvobozením z předstírání, že je vše v pořádku, den, kdy byla při otevírání nového sirotčince postřelena do ramene. Následující měsíce strávila zotavováním v nemocnici, nicméně její „hysterické“ epizody nervového rozrušení rázem měly pochopitelný důvod, i když ne zcela jediný…
Ale stejně jako kdysi, ani tentokrát čas na nikoho nečeká, ani na korunní princeznu. Její otec jí velice rád připomínal, že její biologické hodiny tikají, že je načase najít si manžela a co nejdřív přivést na svět dalšího dědice. Nic jiného nechtěla řešit méně, ne, když se jí vlastní země rozpadala před očima, a přitom se musela tvářit, že o tom nic neví. S příchodem pozvánky do Illéy dostala ale poslední šanci: „Vrať se z Illéy s vhodným partnerem, nebo ti někoho vyberu sám.“
Nebylo zbytí. Sbalila si dostatek šatů, veškerou svou kuráž a svého nejmilejšího čtyřnohého přítele jako psychickou podporu a zanechala za sebou otcův přísný dohled, další z přehlídky zhrzených milenek a vydala se vstříc bojišti etikety a diplomacie… S cílem najít si nejen vhodného manžela, ale hlavně spojence.