Alice není vyloženě vymodlenou holčičkou svých rodičů, ale když už měli dva rozkošné syny, zastesklo se jim po princezničce, kterou sice nemohli zahrnout bohatstvím, ale láskou ano. Její dětství se dá shrnout jedním slovem - hlasité. Bratři John a Alex byli věčně v pohybu, a tak je Alice vždy následovala, a to i v momentech, co ještě ani neuměla pořádně chodit. Rodiče vždy tvrdě pracovali, ale dům byl i tak vždy plný smíchu a lásky. A krom toho i křiku a menších hádek. Alice se v tom naučila přirozeně prosazovat - když totiž chtěla být slyšet, tak musela mluvit rychle a nahlas, aby si urvala prostor pro sebe. Právě to jí zůstalo dodnes. Maminka Annie je laskavá žena, co Alice vždy vedla k tomu, aby si vážila maličkostí a nebála se svých citů. Učila jí, že laskavost nic nestojí a že život stojí za to žít, i když je těžký. Tatínek Kyle je naopak spíše rozvážné, klidné povahy. Ten se zase snažil Alice naučit, že někdy je lepší se zastavit a přemýšlet - to se ale nikdy nenaučila. Ale přesto si od něj něco vzala, a to jeho nekonečnou tvrdohlavost a potřebu bránit slabší. Ve škole nikdy nebyla premiantkou, to ani zdaleka ne. Ne, protože by byla hloupá, ale snad protože jí to nikdy nepřišlo dost zajímavé. Vždy věděla, že se bude živit rukama, a tak po zvládnutí počítání, čtení a psaní ostatní posunula na druhou kolej. Raději tropila hlouposti, plánovala žerty, klábosila a snila o tom, jak po škole poběží ven si zase hrát. Základní školu dokončila asi spíše kvůli povaze, díky které si naklonila učitele na svou stranu. Její první vážnější vztah ji naučil, že důvěřivost není vždy výhoda. Chodila s klukem, který se tvářil jako princ z pohádky, ale ve skutečnosti se jí za zády vysmíval, že je pouze hloupá blondýna. Po vyléčení zlomeného srdce si slíbila, že už nikdy nedopustí, aby z ní dělali hlupáka. Alice totiž na první pohled možná působí jako naivní bimbo, ale pod povrchem je odhodlaná se bránit. Když přišel čas, co bude dělat za práci, měla to více méně jasné. Její maminka totiž už léta předtím pracovala jako švadlenka v paláci, a tak pro Alice dokázala sehnat pozici v podobě komorné. Alice může být sice občas zbrklá, ale ví, jak se v práci chovat - moc dobře si totiž uvědomuje, že její pozice není samozřejmost a že si jí musí držet zuby nehty. Jen kdyby jí ta práce tolik nezlobila. Alice není žádná lehká holka a kluky se snaží nestřídat jako špinavé ponožky, ale má tendenci ze vztahu odejít v moment, kdy cítí, že je něco špatně. Někdy to jsou hloupé poznámky, někdy chování k ostatním, někdy jí prostě irituje celek. Alice touží po pravé lásce jako mají její rodiče. A proč se tedy zdržovat s někým, u kterého je jasné, že není ten pravý? Oh, kdyby to jen šlo poznat dříve. Když poznala syna hlavní komorné Haydena, tak se zdálo, že je to ten pravý. Byl vtipný, dostatečné dobrodružný a zdálo se, že jí doopravdy miluje. A to on doopravdy miloval, ale jak se Alice dozvěděla později, té lásky měl v sobě až příliš. Začalo to nevinně. Doprovázel jí z práce, zajímal se o to, jaký měla den. Ale jak čas běžel, Haydenova maska praskala. Místo zájmu se objevila žárlivost, každé slůvko s někým jiným bylo podváděním, dokonce chodil k ní domů, aby si jí zkontroloval. A tak to Alice utnula. Žádný problém, ne? Jenomže chodit se synem své nadřízené není možná moc dobrý nápad. Nejdřív jí naháněli společně, snažili se jí přemlouvat, ale když jim došlo, že je to marné, šli se mstít. Od té doby vykonává Alice ty nejhorší práce, na které si můžete vzpomenout. To ona musí drhnout záchody nebo uklízet zvratky po opilých hostech nebo dětech. To Alice myje nekonečné hromady nádobí, ale i koše od hnijících zbytků jídla a mastnoty. Uklízí po zvířatech, myje stovky oken a lustrů. I odtoky a kanály od koupelen po fontány jsou její. Likvidace mrtvých zvířat v zahradě. Ten list by mohl popsat celou knihu. To vše by ostatně nebylo tak hrozné, kdyby nebylo těch blbých keců okolo. Nejvíce jí však vytáčí, když je nazývána šmudlou, chudinkou anebo, a to nesnáší nejvíce, hajzlbábou. Alice by jasně ukázala, co si o tom myslí, hned by se ozvala, jenže nemůže. Nemůže si dovolit přijít o práci, ještě takovou. A tak dělá to druhé nejlepší, co může - chodí s úsměvem a jasně dává najevo, že jí je celá šikana šéfky úplně, ale jedno a že se nedá. A to nadřízenou vytáčí nesmírně, že si jí Alice nepustí pod kůži. Krom toho ale svůj život miluje. Rodina je pro ni největším zázemím. S bratry se umí do krve pohádat, ale stejně za nimi vždy poběží. S maminkou tráví čas v kuchyni nebo na procházkách, s tatínkem ráda tráví večery venku, zatímco poslouchá veškerá jeho moudra a příběhy. A Pooh není pouze domácím mazlíčkem, ale skutečnou členkou rodiny. Alice nemá budoucnost naplánovanou a cíle nemá pevně dané. Momentálně žije v přítomnosti, teď a tady, směje se, i když by jiní plakali, a když už se jí svět snaží položit na kolena, vždycky se najde něco, co jí připomene, že stojí za to se zvednout.