Kabaretním umělcem se stal ještě dříve, než jednoho slunečného dubnového dne přišel na svět – za ohromného tyátru, bez větších zdravotních komplikací. Když se tehdy mladá a talentovaná Colleen O‘Sullivanová dozvěděla o svém neplánovaném početí, rozhodla, že jí ani nateklé kotníky a záchodové etudy nezabrání v jejím milovaném řemeslu. A skutečně – dokud se byla schopna vměstnat do útlého kostýmu burlesky, tančila jako divá. Možná právě to způsobilo, že se Alfonsovi tohoto nadání nedostalo – ačkoliv se v něm tento dar jeho drahá matka pokoušela probudit všemožnými konvenčními i nekonvenčními způsoby. Nebyl by však součinným občanem páté kasty, kdyby i jemu do vínku nenadělili kladný vztah k umění, zejména k malířství a ke kvalitní muzice. Živení dalšího hladového krku nebyl žádný med – s bídou za zády a vhodnými zakázkami v nedohlednu. Alfons velice brzy poznal, co znamená hlad, obnošené šatstvo a pokání za hříchy dávných generací, které si svým přínosem k tehdejší vládě nevysloužily místo na výslunní. Zapomeňte na návštěvy hračkářství, malý chlapeček se co nevidět batolil šatnami šantánu a hrál si s tím, co měl zrovna po ruce. Někdy se mu podařilo znesvětit róby účinkujících, jindy se pouštěl do uměleckého sebevyjádření kresbou po zdech. Ať už se rtěnkou, barevnými stíny či třpytkami ve spreji. Brzy bylo jisté, že vlohy ke kumštu zkrátka nezapře.

Alfonsovo dětství můžeme bez okolků označit za netradiční. Od volnomyšlenkářské výchovy obou bohémských rodičů po obrovskou nepokrevní rodinu - nikdy nebyl sám. Kromě milujících rodičů jej vychovával zástup strýčků a tetiček – kabaretních umělců, kteří kloučka okamžitě přijali mezi sebe. Ženy jej nechávaly hrát si s jejich dlouhými vlasy, zatímco seděly před zrcadlem a líčily se na další velkolepé vystoupení. S muži cvičil na akordeon a brzy uměl každou píseň nazpaměť – zepředu i zezadu, ve vyšší tónině či se speciálními úpravami. Netoužil být v záři reflektorů, miloval zákulisí, v němž se podle něj odehrávalo to nejdůležitější. Samotná příprava. Hromady krásného oblečení, smějící se ženy a opona oddělující umělce od nedočkavých diváků. Každý si přišel na své – repertoár byl rozsáhlý a pravidelně se měnící. Od odvážných recitálů po střídmější produkce. Všemu vévodil jazz, rudá barva a nádherní lidé. Než byl dostatečně starý, aby se mohl připojit ke kapele, vypomáhal s všemožnými, méně náročnými úkoly. Při improvizované hře na šatnáře využíval svého roztomilého kukuče a nechával si po kapsách strkat drobné, výjimečně pak také sladkosti a vizitky směřované dámám na podiu. Když to nebyly drobné kšefty na přivýdělek, otec jej sveřepě zdokonaloval v malbě a v základech restaurátorství, kterému se sám věnoval již pěknou řádku let. Roky zkušeností mu dokonce přinesly místo na dvoře královského paláce, čímž se samozřejmě chlubil na každém kroku. Společně pak pracovali na celé řadě dodatečných zakázek, kterých si díky Alfonsově šikovnosti a preciznosti mohli zamluvit. Domácí výuka zahrnovala od každého trochu – jednoduché počty, historii umění, pilování hry na akordeon, a nakonec i snahu o vštěpení neexistujícího tanečního nadání.

Byl ještě vcelku mladé ucho (rozhodně mladší, než je nyní), když si uvědomil, že spíše než po krásných vysokých burleskách, pokukuje po svalnatých polonahých tanečnících. S jedním takovým se brzy poté seznámil. Harvey k nim do kabaretu nastoupil čerstvě po svých osmnáctých narozeninách, poté, co jej rodiče vyhodili z domu. Ačkoliv se na první pohled zdálo, že bude dělat křoví svým profesně starším kolegům, po několika měsících ke překvapení všech ovládl taneční parket – a s ním i Alfonsovo nevyzrálé mladické srdce. Byly to dva roky krásného a šťastného vztahu, během nichž se Harvey stal součástí rodiny, jak té kabaretové, tak té O’Sullivanové. Odjakživa snil o divadle, o muzikálových číslech a něčem větším – o něčem, co přesahovalo hranice zaplivaného šantánu v zapadlé čtvrti v Angeles. Nakonec se mu toto přání splnilo, když si jej na jedné z obvyklých produkcí vyhlédl umělecký agent. Ještě několik měsíců si mladíci vyměňovali dlouhé dopisy, dokud se jejich obsah postupně nezačal zkracovat, a nakonec se nevytratil úplně. Krátce po rozchodu se Alfie ponořil více do malby, a ač pro něj bylo náročné opustit svůj druhý domov, cítil, že jej absence reflektorů přivede na jiné myšlenky. Tehdy jej a otce napadlo využít své dovednosti k padělatelské činnosti. Díky přeprodeji plagiátů známých děl přibylo do jeho i rodinného rozpočtu několik drobných k dobru. Jakmile se znovu navrátil zpět ke svému akordeonu, nebylo to na dlouho. Jeho otec byl totiž ku příležitosti Selekce propuštěn ze služeb královské rodiny do zaslouženého důchodu a Alfons tak v paláci převzal jeho pozici.