







Alfons O'Sullivan

Provincie: Angeles
Vzdělání: Základní (domácí)
Povolání: Restaurátor
Kasta: Pátá
Věk: 23 let
Datum narození: 3. dubna
Znamení: Beran
Výška: 194 cm
Barva vlasů: Hnědá
Barva očí: Zelenohnědá
Rodina:
-
Otec: Derek O'Sullivan
-
Matka: Colleen O'Sullivan
FC: Kit Butler
Zájmy: secese, umění, kabaret, práce, akordeon, make-up, vlasový styling, indie pop, audio knihy, malování s akrylovými barvami, křížovky, slovní hříčky
Vlastnosti: precizní, vřelý, mazaný, charismatický, klidný, sebevědomý, ochotný, pohotový





“...and then, I have nature and art and poetry, and if that is not enough, what is enough?”
Zajímavosti
-
Trpí mírnou formou Von Willebrandovy choroby - kromě krvácení z nosu čelí také zvýšené tvorbě modřin.
-
Už nějakou dobu si odkládá peníze, aby se mohl přestěhovat od rodičů. O jeho tajných úsporách nikdo neví.
-
Je pojmenován po Alfonsu Muchovi, po otcově celoživotním vzoru.
-
Jeho bývalý přítel je známý broadwayový zpěvák, kterého si před lety v kabaretu vyhlédl umělecký agent.
-
Každé ráno snídá vajíčka s černou kávou.
-
Chová slepici Pipku, které kdysi na zahradě stloukl kurník.
-
Vlastní album se sběratelskými kartičkami na motivy DC komiksů.
-
Je obrovský milovník Van Gogha, Moneta a Fridy Kahlo.
-
Má strach z výšek.



Charakter
Navzdory životu v záři barevných šantánových světel, mezi nimiž se již od raného dětství pohybuje, vyhlíží dojmem poměrně přízemního člověka. Takového, z něhož nesálá hmatatelná extravagance, všudypřítomné sebevědomí a chvályhodný pohybový talent. Ač je Alfons opatřen vlohy rozlišného rázu, tanec mezi ně, žal, nepatří – nosí v sobě zvláštní směsici preciznosti, úcty k detailu a hluboký respekt k umění všeho druhu, prznit valčík jej však nejspíše nespatříte. Jistě lze bez okolků prohlásit, že pan O’Sulliven je na první pohled osoba vcelku nevýrazného rázu, byť veškeré jeho obličejové rysy jsou přinejmenším hrubé a detailně řezané. Alfons je šlachovitý a štíhlý čahoun s nepřátelsky vyhlížející tváří – dokud s vámi nezapřede řeč, mohlo by se zdát, že vaši existenci považuje za víceméně zbytečnou. Plné rty, obvykle semknuté do úzké linky, smaragdově zelené oči, lehce přimhouřené – jako by bezustání analyzovaly své okolí, lícní kosti vystouplé, téměř bázeň budící. Navenek charakteristiky předurčující hrdého morouse s tuctovou tváří, muže s nehezkým žargonem.
Skutečnost se od těchto chybných úsudků značně liší, Alfons by ke svému okolí nemohl být vřelejší. K cizincům na ulici, k drobným stařenkám v obchodech, k vlastním přátelům. I přesto existuje jistá sociální skupina, které se vyhýbá na míle daleko. Alfonsova gestikulace, houpavá chůze, a v neposlední řadě do očí bijící připínáček s duhovou vlajkou, poměrně výslovně naznačují, že patří mezi všeobecně neuznávanou sexuální menšinu. Je možná natolik odvážný, aby komunitě vyjádřil nehynoucí podporu, a i přesto jej nelze nazvat příznivcem hospodských šarvátek, ochotného bít se na potkání. Dává přednost kvalitně strávenému času – malicherné hádky považuje za zcela zbytečné, a někomu, kdo spory řeší hlasitými proklamacemi, by jeho klidný přístup mohl připadat minimálně blahosklonný. Věří, že moudrý je ten, kdo se nenechává svést na scestí zloby a zbytečné nenávisti. Nakonec, své filozofie, že člověka nestojí nic, být na své okolí přívětivý, se drží celý život. Zčásti za to může dětství mezi samozvanými vyvrhely společnosti, kteří jej naučili milovat sama sebe, a to i přes veškeré odlišnosti. Nebýt podporujícího okolí, kdo ví, kým by se stal. Možná tím, co z celé duše nenávidí – pokrytcem, hromotlukem a nevzdělaným idiotem.
Nenechte se ovšem mýlit. Alfonsovy znalosti se netýkají exaktních věd, politického dění, či snad historického kontextu. Na počty jej neužije, používá výhradně selský rozum, a k dějepisným pramenům nemá přístup. To, co o zrodu Illéy zná a ví, se ústně předává z generace na generaci. Jakožto umělec má však rozsáhlé povědomí kupříkladu o světových malířích, hudební nauce či umění restaurátorství. Dá se říct, že pro jistotu fušuje do všeho možného. Pokud se uzavřou jedny dveře, musí si najít díru ve zdi a postavit si vlastní – dříve, než v komoře dojdou zásoby a složenkám doba splatnosti. Všemu, co je spojeno se zpěvem a tancem, se pro dobro všech, neúčastní. Matka jeho hlas s humorem označuje za naříkání mrouskajících koček a otec synovo taneční umění přirovnává k mrskání ryby na suchu. Je jisté, že talentu věhlasné Colleen O’Sullivanové nedostál. Měl však to štěstí, že od svých rodičů podědil jen ty nejlepší vlastnosti. Touhu pomáhat svým blízkým, lásku k umění, cit pro spravedlnost a nedozírnou mazanost. Bez té by se o sebe nedokázal postarat nikdo, komu pravidelně hoří za prdelí. Mít dostatečné charisma, aby se dokázal vloudit jako akordeonista na několik výdělečných akcí, vymyslet podnikatelský záměr padělání známých děl s využitím své i otcovy malířské zdatnosti, či se již jako malé dítko vydávat za úplatného šatnáře a sbírat lidem kabáty za malou, leč slušnou almužnu, nebylo nikdy k zahození.




Minulost
Kabaretním umělcem se stal ještě dříve, než jednoho slunečného dubnového dne přišel na svět – za ohromného tyátru, bez větších zdravotních komplikací. Když se tehdy mladá a talentovaná Colleen O‘Sullivanová dozvěděla o svém neplánovaném početí, rozhodla, že jí ani nateklé kotníky a záchodové etudy nezabrání v jejím milovaném řemeslu. A skutečně – dokud se byla schopna vměstnat do útlého kostýmu burlesky, tančila jako divá. Možná právě to způsobilo, že se Alfonsovi tohoto nadání nedostalo – ačkoliv se v něm tento dar jeho drahá matka pokoušela probudit všemožnými konvenčními i nekonvenčními způsoby. Nebyl by však součinným občanem páté kasty, kdyby i jemu do vínku nenadělili kladný vztah k umění, zejména k malířství a ke kvalitní muzice. Živení dalšího hladového krku nebyl žádný med – s bídou za zády a vhodnými zakázkami v nedohlednu. Alfons velice brzy poznal, co znamená hlad, obnošené šatstvo a pokání za hříchy dávných generací, které si svým přínosem k tehdejší vládě nevysloužily místo na výslunní. Zapomeňte na návštěvy hračkářství, malý chlapeček se co nevidět batolil šatnami šantánu a hrál si s tím, co měl zrovna po ruce. Někdy se mu podařilo znesvětit róby účinkujících, jindy se pouštěl do uměleckého sebevyjádření kresbou po zdech. Ať už se rtěnkou, barevnými stíny či třpytkami ve spreji. Brzy bylo jisté, že vlohy ke kumštu zkrátka nezapře.
Alfonsovo dětství můžeme bez okolků označit za netradiční. Od volnomyšlenkářské výchovy obou bohémských rodičů po obrovskou nepokrevní rodinu - nikdy nebyl sám. Kromě milujících rodičů jej vychovával zástup strýčků a tetiček – kabaretních umělců, kteří kloučka okamžitě přijali mezi sebe. Ženy jej nechávaly hrát si s jejich dlouhými vlasy, zatímco seděly před zrcadlem a líčily se na další velkolepé vystoupení. S muži cvičil na akordeon a brzy uměl každou píseň nazpaměť – zepředu i zezadu, ve vyšší tónině či se speciálními úpravami. Netoužil být v záři reflektorů, miloval zákulisí, v němž se podle něj odehrávalo to nejdůležitější. Samotná příprava. Hromady krásného oblečení, smějící se ženy a opona oddělující umělce od nedočkavých diváků. Každý si přišel na své – repertoár byl rozsáhlý a pravidelně se měnící. Od odvážných recitálů po střídmější produkce. Všemu vévodil jazz, rudá barva a nádherní lidé. Než byl dostatečně starý, aby se mohl připojit ke kapele, vypomáhal s všemožnými, méně náročnými úkoly. Při improvizované hře na šatnáře využíval svého roztomilého kukuče a nechával si po kapsách strkat drobné, výjimečně pak také sladkosti a vizitky směřované dámám na podiu. Když to nebyly drobné kšefty na přivýdělek, otec jej sveřepě zdokonaloval v malbě a v základech restaurátorství, kterému se sám věnoval již pěknou řádku let. Roky zkušeností mu dokonce přinesly místo na dvoře královského paláce, čímž se samozřejmě chlubil na každém kroku. Společně pak pracovali na celé řadě dodatečných zakázek, kterých si díky Alfonsově šikovnosti a preciznosti mohli zamluvit. Domácí výuka zahrnovala od každého trochu – jednoduché počty, historii umění, pilování hry na akordeon, a nakonec i snahu o vštěpení neexistujícího tanečního nadání.
Byl ještě vcelku mladé ucho (rozhodně mladší, než je nyní), když si uvědomil, že spíše než po krásných vysokých burleskách, pokukuje po svalnatých polonahých tanečnících. S jedním takovým se brzy poté seznámil. Harvey k nim do kabaretu nastoupil čerstvě po svých osmnáctých narozeninách, poté, co jej rodiče vyhodili z domu. Ačkoliv se na první pohled zdálo, že bude dělat křoví svým profesně starším kolegům, po několika měsících ke překvapení všech ovládl taneční parket – a s ním i Alfonsovo nevyzrálé mladické srdce. Byly to dva roky krásného a šťastného vztahu, během nichž se Harvey stal součástí rodiny, jak té kabaretové, tak té O’Sullivanové. Odjakživa snil o divadle, o muzikálových číslech a něčem větším – o něčem, co přesahovalo hranice zaplivaného šantánu v zapadlé čtvrti v Angeles. Nakonec se mu toto přání splnilo, když si jej na jedné z obvyklých produkcí vyhlédl umělecký agent. Ještě několik měsíců si mladíci vyměňovali dlouhé dopisy, dokud se jejich obsah postupně nezačal zkracovat, a nakonec se nevytratil úplně. Krátce po rozchodu se Alfie ponořil více do malby, a ač pro něj bylo náročné opustit svůj druhý domov, cítil, že jej absence reflektorů přivede na jiné myšlenky. Tehdy jej a otce napadlo využít své dovednosti k padělatelské činnosti. Díky přeprodeji plagiátů známých děl přibylo do jeho i rodinného rozpočtu několik drobných k dobru. Jakmile se znovu navrátil zpět ke svému akordeonu, nebylo to na dlouho. Jeho otec byl totiž ku příležitosti Selekce propuštěn ze služeb královské rodiny do zaslouženého důchodu a Alfons tak v paláci převzal jeho pozici.




