Každému, kdo se s Adriaanem kdy setkal, musí být jasné, že se narodil tak nějak špatně. Nejednou to dokonce naznačil nizozemský tisk – že by druhorozený syn královského páru mohl být čirou náhodou adoptovaný, v porodnici vyměněný, nebo rovnou zlovolně podvržený (vílami nebo tajnou službou, na tom už nezáleží). Pokud měl sloužit jako pojistka, že monarchie Nizozemí zůstane v rukou rodu Nassau, možná měli být rodiče prozřetelnější a pořídit si raději ještě jednoho potomka. Protože Adriaan nebyl nikdy nic méně než hurikán a živelné pohromy nejsou s korunou na hlavě právě ideální.

Od dětství byl extrémně neposlušný, neposedný, hlasitý. Pobíhal, když měl sedět, válel se, když se vyžadovala činnost. Bral věci, které mu nepatřily a hlasitě dával najevo ne toliko své názory, těch zřejmě mnoho neměl, ale dozajista své emoce. Každá jeho chůva nebo učitel zestárli o deset let jen se k němu přiblížili. Prakticky nebylo možné jej dostatečně dlouho zabavit. Jediný, kdo to svedl, byl starší bratr Aaron. Toho Adriaan dokázal vnímat, zajímalo ho, co bratr dělá. Učil se víc podle něj než z knih nebo moudrých slov. Těžce nesl jakoukoliv separaci. Naštěstí byl zábavný a nebál se. Dokázal si spřátelit i ty, kteří by se jinak jeho směrem nepodívali. Odmala bylo jasné, že jeho trumfem je osobnost, bezprostřednost, extroverze, nikoliv politické nebo akademické hodnoty. S tím se rodiče dlouho odmítali smířit. Hůl nad Adriaanem zlomili až v pubertě. Nepomohlo spílání až do nebes, hrozby, nic. Otec s námitkami eventuelně přestal a začal jen kroutit hlavou v nesouhlasu. Matka k Adriaanovi byla vždy srdečnější, ale očividně se rozcházeli ve veškerých možných hodnotách. Etiketa, grácie, laskavost, láska k lidu a pozornost k jejich potřebám, to mladého prince dokonale míjelo. Adriaana zajímala hudba, vztahy, dobrodružství. Zajímalo ho sto různých věcí a ani jednou z nich nebyla diplomacie nebo zodpovědná reprezentace země. Doufali, že s věkem se uklidní. Vybouří se a bude pokoj. Bylo to spíš naopak – čím starší byl, tím více obskurních kontaktů a hloupých nápadů získal. Ale není úplně slepý. Pokud jde o monarchii, dobře ví, že se rodiče usadili na možnosti jej výhodně oženit. Co je mu známo, na nic jiného se svými četnými rádci nepřišli. K ničemu jinému jim není dobrý, než k posílení mezinárodních vztahů skrze sňatkovou politiku. A pak se modlit, že jim Adriaana nepošlou za týden expresně zpátky. Nemá jim to vyloženě za zlé. S rodiči má společný lehký smutek a zklamání nad tím, jak se jejich vzájemné vztahy vyvinuly, ale dalo by se říct, že je s tím smířený. K velkým momentům svého života by si je už nepozval. Stále ho občas peskují za jeho neangažovanost, pokoušejí se ho tu a tam postrčit správným směrem, ale buď se na to velkodušně vykašle, nebo zvoře, co může. Jako například moderování dobročinné aukce, výletní plavbu pro lucemburské vévodství nebo svou čestnou přítomnost na plese rodičů, kam se uráčil dorazit naprosto zhulákaný. Z donucení také studuje, už dobrých pár let, vysokou školu. Obor teologická studia. Kdo by to byl řekl, že zrovna on hledá cestu k náboženství? (A stále nenachází.)

Ale nic z toho pro něj není zdaleka tak důležité jako Aaron – a u něj vždy věřil, že ho bere takového, jaký je. Se všemi chybami a omyly. A že mu snad připadají i úsměvné. Dalším důležitým člověkem v jeho životě je a byla Beatrix, hlavní dvorní dáma jeho matky. Dávno tomu, co našel v Bee bláhové zalíbení. Od chvíle, co se objevila, kolem ní zvědavě kroužil. Maloval si obrázek, snil o společné budoucnosti, a pak sledoval, jak žena jeho srdce vrhá vlídné pohledy bratrovým směrem. Osudová láska se rozpadla na kusy. Kytara, zpěv a napsané písně pro něj byly nástroji k vyjádření se už od momentu, kdy se naučil noty, ale zlomené srdce tomu teprve dalo ten správný říz. Naprosto nenápadně psal naštvané, žárlivé písničky, ideálně je vyhrával rovnou v doslechu zmíněných. Choval se pasivně agresivně, vyhýbavě, a zmoženě jako prokletý básník, který se z lásky bolu už nikdy neprobere. To „nikdy“ mělo velmi dočasného trvání. Nebyl stálý, v ničem, a jeho zraněné city eventuelně vyléčilo pár probdělých nocí za hranicemi. Propadl kouzlům Němek, Španělek, a za pár měsíců byl znovu sám sebou. Nemluvil o tom, ani s jedním, a sám si myslí, jak báječnou kamufláž provedl. Ne že by Beatrix od té doby nesledoval, jen se posunul dál. Možná ho čas od času napadne, proč Aaron a ne on, ale už o nich neskládá naštvané písničky. Inspiraci hledá jinde, všude jinde. Víc než budování vztahů ho baví flirt, vzájemné kroužení, romantika, vzrušení z nových začátků, po kterých, nepřekvapivě, přichází rychlé a strmé konce. Zamilovává se rychle, padá hluboko a oklepává se zdatně. Zdálo by se, že je do větru, bojí se závazků, ale opak je pravdou. Po máločem touží víc než po opravdové, vášnivé, zdrcující lásce, která ho nechá bez dechu a přiměje ho zapomenout na všechny předchozí. Chce pocit tak silný, že jej nic nepřebije. To neustále hledá. Jakkoliv, s kýmkoliv, kdekoliv. Nebrání se experimentům, nebojí se hledat mezi prostými lidmi, celebritami, šlechtou. Jak to může najít, když se nebude pokoušet? Nevzdává se naději. Se svou pravou láskou by rád založil rodinu, chtěl by být rodičem, ale ne jen tak s někým. Musí to být ono. Musí to klapnout tak, jak se představuje, ne domluvený, výhodný sňatek. Otázkou je, jestli něco takového vůbec existuje, tak, jak je v jeho představách.

Nicméně, jeho jedinou jistou, věrnou láskou, Severkou jeho života, je hudba. Chtěl se stát rockovou hvězdou od momentu, kdy zjistil, co to znamená. Nahrávat písně, alba, jezdit na turné, vyprodávat arény i festivaly. Rozhodl se oblékat jako staré superstar rock’n’rollu v komicky mladém věku a ten styl mu zůstal. Prozpěvoval si písně, na které neměl hlas až do doby, kdy získal svůj vlastní. Naučil se na akustickou i elektrickou kytaru a odmítl všechny ostatní nástroje. Jeho okolí bylo v pravdě docela v šoku, že o něco projevil aktivní zájem, trvající déle než týden. Hudba a vystupování je do současnosti jeho jediný skutečný talent, expertíza, kterou může nabídnout. Tento zájem se zrovna dvakrát neshodoval s image prince, nehledě na liberální přístupy Nizozemí, hrál tedy v bezpečí paláce, než se rozhodl na pohled veřejnosti z vysoka vykašlat a přitáhl své umění do barů a klubů Amsterdamu. Vždycky dokázal odněkud vyčarovat doprovodnou kapelu, ale klidně na pódiu stál i sám. Měl charisma a zasněný vzhled, dokázal dav stáhnout na svou stranu. Jeho hudební působení se brzy rozkřiklo a populaci názorově rozštěpilo na ty, kteří mají rádi jeho bezprostřednost, upřímnost a šarm a ty, kteří nemohou vystát, že druhorozený dědic rodu Nassau se producíruje v zaplivaných podnicích s kytarou. To jen přiživuje prostor, jaký Adriaan dostává v médiích. Ta ho doslova milují, ze všech špatných důvodů. Ráda dokumentují jeho koncerty, vytváří kontroverze. V určitých momentech zacházelo pronásledování paparazzi daleko za únosnou mez. Vyšlo o něm dost nelichotivých článků, dokumentující nízké momenty jeho života. Palác musel najímat dodatečnou ochranku i PR komando, které zahladilo nejhorší provinění. On sám se to minimálně na oko snažil nebrat vážně, ale těžko můžete ignorovat svou tvář, která na vás zírá z novinových plátků každý druhý den. Místy mu nechybělo mnoho od toho, aby o svou korunu přišel. A to rodina neví o jeho dvou zasnoubeních. Naštěstí z nich stejně rychle sešlo. Jedno z mála tajemství, které se jeho nevymáchané puse podařilo udržet.

Ale Adriaan nebyl z těch, kdo by se soustředili na to negativní. Přese všechno se snažil Aarona vtáhnout s sebou do víru večerních zábav, kdykoliv to jen bylo možné. A to i tehdy, kdy se to dědici země nemuselo dvakrát hodit. Tu a tam mu Adriaan ukradl knihu nebo dokumenty a vyměnil je za lahev s alkoholem nebo kondomy. Bratr ho vždy tak trochu iritoval svou hrou na zodpovědného, veřejností milovaného a chváleného prince. Rád mu vykládal, že on do něj vidí, jaký opravdu je – stejný rebelující spratek toužící po svobodě, jen v tom není tak upřímný. Z části popichování, z části skutečná křivda, malá zrada, že nikdy nemohou být tak úplně na stejné vlně. Adriaan miluje, když se mohou s bratrem bavit, pařit, utvořit hudební duo, být zkrátka sehraná jednotka a nesnáší, když bublina praskne a oba se vrací k tomu svému. V tomto duchu zarytě ignoruje jakékoliv zmínky o Aaronově cukrovce a o Paříži před dvěma lety předstírá, že se vůbec nic nestalo. Nechce si jakkoliv připouštět, že by se bratrovi mohlo něco stát. Z toho titulu se s ním také nemohl nevydat do Illéy. Pohlídat, že rodiče bratra nedotlačí do svatby s nějakou cuchtou a být mu čertíkem na rameni, až se bude chtít vypařit do víru velkoměsta. Kromě toho, cestování, nové příležitosti, společnost a večírky, samé dobré věci. Od cesty byl pochopitelně odrazován, nakonec, jakou službu tam Nizozemí asi tak udělá. Ale nikdo nebyl schopen mu v tom tak úplně zabránit.