Rusovlasá dívka byla jedinou dcerou vévody Duncana Glenmora z Caerlochu. Starobylého skotského rodu se silnou vojenskou a námořní tradicí. Aderyn nebyla vymodleným dítkem. Ve své prosté podstatě byla spíše výsledkem jedné z otcových nárazových návštěv. Většinu roku strávil na moři a za rodinou se spíše otáčel, pokud se mu zastávka v přímořském sídle Glenmorů zrovna hodila do plánované trasy. Správu panství a pozemků tak měla na starosti jejich matka a od jisté doby, kdy na to měl již věk, i prvorozený syn Keir. Urostlý mladík se otci v mnohém podobal, což byl velmi žádoucí charakteristický rys. I přes Duncanovu častou nepřítomnost však dokázal to „své” řídit i na velké vzdálenosti. I když zrovna zdolával rozbouřené moře a nejednou visel jeho život na vlásku, tak věděl, že doma ve Skotsku bude vše přesně tak, jak si přál. Že zadané úkoly budou hotové, než se vrátí a potíže se vyřeší dříve, než bude nucen zasáhnout on sám. Jedno se Duncanovi muselo nechat. Byl to přemýšlivý stratég. Vyžadoval poslušnost a respekt. Na oplátku se o svou rodinu královsky staral. Jako admirál královského námořnictva si vydělal dobré peníze. Nikdy však nedopustil, aby se z rodinné pokladnice jen tak nerozvážně rozhazovalo. Byl extrémně spořivý a v takové pokoře vychovával i své potomky. Odměnu si museli vysloužit, pochvalu zasloužit.

Aderyn se již od útlého dětství vymykala stanoveným standardům. Bouřila se proti dvorské etiketě, neboť měla pocit, že jí šněrovačky dusí duši. Prahla po svobodě. Sotva se naučila první slova, již vedla plamenné projevy a ztrácela se v hlubokých lánech vřesovišť. Lezla po mořem obroušených skaliskách, objevovala nová místa a do jisté míry jí chyběl pud sebezáchovy. Mnoho času trávila venku, kde pozorovala ptáky, nosila domů vzorky půdy, sbírala zajímavé předměty, a to vše si zapisovala do svých sešitů. Za ty roky už si nastřádala pěknou řádku popsaných listů, které zabírají čestné místo v její knihovně. Dívčiným darem i prokletím bylo, že se rychle učila novým věcem. Zamilovala se do historie. Staré spisy, kroniky, mapy a jazyky. Nebo jen vyprávění pamětníků, za kterými cestovala i dlouhé hodiny přes celou zemi a ještě dál. Aderyn uměla naslouchat a byla vděčným posluchačem. Ačkoliv byl projev otcovi lásky spíše nárazovou událostí, považovala si času, který s ní trávil. Měla pocit, že na něj má vliv jako nikdo jiný. Snad proto, že ho nezatěžovala malichenostmi. Mnohokrát čekala zcela zbytečně na jeho návrat z výprav, což ji vnitřně poznamenalo. Společné činnosti pro ni byly vzácností, a to ostatní prohloubilo prázdnotu, se kterou sváděla nekonečný vnitřní boj.

Zlomovým okamžikem byla smrt jejich drahé, milované maminky. Na vině byl komplikovaný porod druhého bratra Torina. Byť dala život třetímu dítěti, sama o ten svůj přišla. Od té chvíle se v jejich rodině leccos změnilo. Aderyn zůstala jako jediná žena a její výchovu dostala na starost přísná guvernantka. Malý Torin se musel potýkat s těžkou vinou a otcovými výčitkami. Chlapec za smrt jejich matky nemohl, ale ne každý se s touto prostou pravdou dokázal ztotožnit. Zatímco Aderyn stála za uzurpovaným bratrem, starší Keir a otec měli na Torina doslova spadeno. Jedinou bariérou tak byla dívka, která se snažila ze všech sil udržet rodinu pohromadě. Během dospívání byla Aderyn donucena čelit výzvám, jež nebyly ani zpola v souladu s její po svobodě volající duší. Musela si jako dcera vévody a uznávaného admirála osvojit základy vhodného vystupování na veřejnosti i chování mezi sortou lidí, kam pro svou modrou krev zapadala. Zkrátka jí otec nastavil mantinely, které však nejednou překročila. Byla troufalá a svou odvahu prokázala i při prvním rodinném sporu. Torin byl oproti Keirovi křehkou bytostí. Raději se zdržoval v ústraní a do mužských záležitostí se příliš nehnal. Podle otcových slov byl zženštilý a zasluhoval převýchovu. Toho večera nastala ostrá výměna názorů a vzduchem prosvištěla první facka. Nebyl to ale Duncan, který by na Aderyn vztáhl ruku. Ta rána patřila Keirovi. Prvorozený syn a otcův právoplatný dědic. To byl zlomový okamžik, díky němuž dívka přehodnotila mnohé priority. Ta štiplavá bolest ve tváři byla ničím oproti puklině v jejím srdci.

O necelý rok později Keir naverboval k námořnictvu přesně tak, jako jejich otec. A protože měl Duncan již svůj věk, jeho odchod do zasloužené penze nebyl v nedohlednu. Aderyn se mezitím soustředila na sebe a své zájmy. Učila se starou gaelštinu, aby porozuměla historické četbě a mohla překládat kroniky jejich rodu. Díky této zálibě postupně odhalila, že rod Glenmor má v historii jedno temné místo. Podle řádků na zežloutlém papíru byli Glenmorští kdysi obvinění z nedodržení slibu králi a velezrady. Rusovlásčin průzkum tak nabral na obrátkách a snaha o rozluštění celého tajemství se postupně stala jejím skrytým úkolem. Její napojení na přírodu a hluboce zakořeněné hodnoty i vztah k historii rodné země s postupem let jen sílilo. Čím častěji byl Duncan doma, tím větší nároky na svou jedinou dceru kladl. Torinem opovrhoval a Keir převzal kormidlo po něm tak, jak se očekávalo. Aderyn se tak stala středem otcova zájmu. Učil ji strategickému myšlení a čtení v lidských charakterech. Trávili spolu více času v sedlech, prozkoumávali fascinující krajinu jejich domoviny a postupně k sobě našli cestu. Nebyl to ideální vztah, ale dokázali se vzájemně respektovat. Alespoň většinou. Když se jednoho dne vraceli z návštěvy ze sousedního panství a nad hlavami jim nebe hrozilo temnými mračny, spatřila Aderyn v trní uvíznutého dravce. Byl to mladý luňák červený a jeho letky utrpěly vážná poranění. I přes otcův nesouhlas zvíře převezla domů a tam mu věnovala řádnou, láskyplnou péči. Díky přátelům ze sídla, odkud se toho osudného dne vraceli, měla již nějaký ten čas povědomí o sokolnictví. Činnosti založené na vzájemném respektu člověka k dravci a naopak. Na důvěře, která byla křehká jako ranní rosa. Měla toho mnoho načteno, ale teorie nebyla tím hlavním, co ji nejvíce naučilo. Byl to právě zraněný luňák, kterému věnovala svůj čas a trpělivost. Měla v úmyslu jej vyléčit a pustit zpět na svobodu. Trvalo celé týdny, než znovu roztáhl křídla, a když poprvé vzlétl z nádvoří jejich sídla, měla dojem, že se s ním již nikdy více nesetká. Luňák kroužil vysoko na obloze až to působilo, že se sám rozhoduje. Když se poté vrátil zpět na její paži, Aderyn pochopila. Vybral si ji. Od té doby se z nich stala nerozlučná dvojice. Pojmenovala ho Vael Ignis. Představoval symboliku svobody a odvahy. Byl jejím odrazem a v dokonalé harmonii spolu tvořili sokolnický pár, který do té doby neměl mezi lidmi obdoby. Nebyl to hlavní směr cesty urozené lady, ale stal se její neodmyslitelnou součástí. Její vztah k historii byl nakonec důvodem, proč nastoupila na soukromou filozofickou fakultu v Edinburghu a dala se na studia, kde mohla ještě více a podrobněji zkoumat dávnou minulost. A způsoby, jakými jejich předci ovlivnili nejen přítomnost, ale také budoucnost.

V době, kdy se začalo proslýchat o dalším ročníku královské Selekce v Illéy, čelila rodina Glenmorů další náročné zkoušce. Někdo ze dvora odhalil Torinovo tajemství a začal je vydírat. Že je její mladší bratr homosexuál věděla pouze Aderyn a nikdy by si nedovolila bratra zradit. Nátlak ovšem sílil, a tak se jejich otec rozhodl k radikálnímu kroku. Ohlásil Torinovi zásnuby, aby posílil politické vztahy a zároveň vyvrátil sprosté pomluvy o své rodině. Aderyn si uvědomovala, že tímto rozhodnutím bude její mladší bráška trpět a štěstí vystřídá pouhá povinnost a nevole. Sama přitom začala mít obavy z dalších otcových usnesení. Protože jen o několik dní později se rozhodl, že se Selekce účastní jako zahraniční hosté. Námořnictvo si však znenadání vyžádalo jeho služby, což znamenalo, že se do Illéi vypravila Aderyn sama. Do královského paláce vstoupila coby reprezentantka starého skotského rodu, oděná v barvách modři, zlata a rudého pera. Svou tichou rezervovaností a nedůvěrou vůči dvorským intrikám budí silný respekt. V kufru má dopis od otce, který dosud neotevřela a největší strach má z toho, že se bude muset stát někým, kým nikdy být nechtěla. Zároveň s tím si je však vědoma potenciálu setkání různých osobností na slavnostní události, byť Selekci jako takovou neuznává.