Aaron Leopold Maximilian Nassau se narodil 14. dubna v Amsterdamu jako prvorozený syn královského páru. Jeho příchod na svět byl oslavován jako začátek nové éry – měl být budoucností nizozemské monarchie. Už jako dítě projevoval neobvyklou bystrost, zvědavost a klid, který by v budoucnu mohl být jeho silnou stránkou. Jenže krátce po jeho prvních narozeninách se jeho rodiče dozvěděli, že trpí cukrovkou prvního typu. Královská rodina, zvyklá na dokonalost a kontrolu, stála před realitou, kterou nemohla ovlivnit ani postavením, ani penězi. Aaron vyrůstal obklopen doktory a protokolem, ale také přehnanou opatrností okolí. Nikdy nesnášel lítost, proto už jako dítě skrýval, že si musí několikrát denně měřit hladinu cukru a píchat inzulín. Odmítl inzulínovou pumpu, protože ji považoval za symbol slabosti, který by mu neustále připomínal, že je jiný. Místo ní používá inzulínová pera a malý senzor, který schovává pod rukávem košile. Naučil se skrývat bolest i únavu za úsměv – dovednost, která se později stala jeho druhou přirozeností.

Na veřejnosti je Aaron obrazem dokonalého následníka trůnu. Má přirozenou eleganci, vlídnost a charisma, které z něj dělají miláčka národa. Jeho gesta jsou přesná, úsměv přiměřený, řeč promyšlená. Média ho milují – představuje mladou, moderní tvář monarchie, která spojuje tradici a pokrok. Jenže to všechno je pečlivě vybudovaná maska. V soukromí je Aaron úplně jiný. Miluje svobodu, knihy, hudbu a ticho. Často mizí do knihoven, kde ho jeho doprovod zoufale hledá, zatímco on si mezi regály čte staré filozofické texty nebo poezii. Knihy jsou jeho útočištěm – světem, kde nemusí být princem, jen mužem, který přemýšlí o životě. V zahraničí se proměňuje. Bez přítomnosti dvorní etikety a přísných očí ochranky se stává někým jiným – volnomyšlenkářem, který rád objevuje obyčejné kavárny, ulice a lidi. V těchto chvílích se směje jinak – upřímně, bez hranic. Občas si i záměrně nechává vypnout sledovací zařízení, aby se na pár hodin ztratil. Tyto útěky z povinností jsou jeho způsobem, jak zůstat duševně při životě.

Jeho největším vnitřním konfliktem je svoboda versus povinnost. Královský dvůr na něj tlačí, aby se oženil – ideálně s dcerou belgického vévody, čímž by posílil vztahy mezi zeměmi. Aaron to ale odmítá. Nechce být nástrojem politiky. Touží po opravdové lásce, po ženě, která ho uvidí jako člověka, ne jako prince. Kvůli svému vzdoru se často hádá s otcem, který v něm vidí příliš mnoho emocí a málo disciplíny. Před dvěma lety se jeho pečlivě udržovaný obraz dokonalosti zhroutil. Během oficiální návštěvy Paříže zkolaboval při projevu kvůli prudkému poklesu hladiny cukru v krvi. Kamery to zachytily, média to okamžitě rozšířila po celém světě. Najednou se z ideálního prince stal „nemocný princ“. Objevily se pochybnosti, zda bude vůbec schopen vládnout. Aaron se zhroutil nejen fyzicky, ale i psychicky. Odjel pryč – oficiálně na léčení, neoficiálně proto, že chtěl zmizet. Strávil několik měsíců v malém domku v Alpách, kde se učil přijímat svou nemoc a sám sebe.

Když se vrátil, byl jiný. Klidnější, vyrovnanější, ale v očích měl stín. Věděl, že se z jeho života stala šachová partie, kterou už nemůže jen tak opustit. Jediný, kdo ho drží nad vodou, je jeho mladší bratr Adriaan – volný, bezstarostný, přesný opak něj. Aaron mu někdy závidí, ale zároveň ho chrání víc než kohokoli jiného. Nedávno se však objevila nová příležitost – nebo možná spíš povinnost. Spolu se svým bratrem a dvorní dámou Beatrix odcestoval do Illey, kde se koná tradiční Selekce. Oficiálně má reprezentovat Nizozemsko a navázat přátelské vztahy s místní královskou rodinou, neoficiálně je to však snaha jeho rodičů přimět ho, aby konečně projevil zájem o sňatek. Aaron odjel neochotně, ale s nepatrným zábleskem zvědavosti.